Tisíc nevyžádaných rad pro rodiče vysoce citlivých dětí (HSC)

A co že nás při výchově hypersenzitivních dětí vlastně čeká?


6. 3. 2018   Citlivý blog  


  • Přece se musí naučit žít, za nás byly jesle a taky jsme to přežili.
  • Když je v pohodě matka, bude v pohodě i dítě, takže se uklidni.
  • Tak ho nech vybrečet, vždyť si musí trénovat hrudník.
  • Takhle rozmazlené děcko svět neviděl.
  • A co budeš dělat až půjde do školy? Budeš mu furt stát za zadkem?

            Tyto věty jste pravděpodobně už někdy slyšeli. A taky jste si asi ověřili, že trénování hrudníku dítěte není ta správná metoda, jak vychovat odolné dítě. Pokud jste navíc sami vysoce citliví, od začátku je vám jasné, že tohle není vaše cesta.

            Je dost možné, že se vám po narození dítěte výrazně změní okruh přátel. Je to logický vývoj při každé životní změně, a pokud navíc tušíte, že „to máte trochu jinak“, budete obdařeni další tunou otázek a nevyžádaných rad navíc.

            Když se mi narodila dcera, byla jsem šťastná, že všechno proběhlo tak nějak podle plánu a hned co se podívala na svět, byla u mě v náručí, ze které už mi ji nikdo nikam nevzal a neodnesl. První společnou noc si pamatuju jako dneska, měla jsem jí u sebe v posteli a byla jsem šťastná, že se můžeme společně sžívat, ač teda Aňa byla téměř v kuse přisátá.

Myslím, že i tím u nás začala vlna nevyžádaných rad, protože dalšího půl roku byla Anička neodložitelná. Neexistovala situace, kdy by v bdělém stavu mohla být mimo moji (a výjimečně jinou) náruč. Po půl roce jsem si tak nějak zvykla na to, že tyhle rady nikdy neskončí a přijala jsem to jako důkaz toho, že dělám věci správně – tedy tak, jak to vyhovuje nám.

Často si opakuju jednu větu, které se snažím držet:

Maminka je tu od toho, aby plně podpořila své dítě.

            Časem jsem dokonce došla k tomu, že všechny ty rady starších ročníků jsou opravdu dobře míněné, protože tyhle teorie jim byly vštěpovány do hlavy čtyřicet let a neexistoval žádný internet, který by to nějak naředil. Informace o tom, že se děti musí nechávat občas vyplakat, že musí spát ve vlastní posteli nejlépe hned od narození, a že by v nějakém věku měly umět určité věci byly jasně dané. Hlavně nevybočovat z řady, abychom nebyli za podivíny a mohli se prohlásit za normální a zdravé.

            Jenže tyhle časy jsou dávno pryč a díky moderním poznatkům už víme, že typologie osobnosti je mnohem pestřejší, že existuje více způsobů výchovy a že ta autokracie nepřináší žádné skvělé výsledky.

            Minulý týden jsem si povídala se svými kamarádkami, které jsou učitelkami malých dětí, jaký přístup převládá v našich školách. Na jedné straně jsem slyšela chválu a nadšení z toho, že se celý sbor snaží vnímat individuální odlišnosti dětí a neřešit všechny jako konzistentní celek, ale na druhé straně (a o vesnici vedle) jde všechno ve starých kolejích. Když chce dítě prostor, potřebuje si řešit chvíli vlastní projekt a má zkrátka větší potřebu samostatnosti, je to problém a překážka pro další práci.

A jak to má rodič poznat, řešit a vybalancovat tak, aby integroval dítě do systému, ale zároveň mu tím neuškodil? A co vlastně můžeme s jistotou určit za správné?        

            Hypersenzitivní děti mají výjimečně citlivou nervovou soustavu. Vnímají i to, co zůstává ostatním lidem skryto. Ať už je to duchovní energie, zvuky, různé úrovně světla, záření, elektrosmog, emoce lidí okolo něj, nebo i na dálku... Aby toto všechno zpracovaly, potřebují k tomu dobré podmínky. A dobré jsou takové, kde je dítě v bezpečí, v klidu a kde panuje harmonická atmosféra. Neustále se potřebují ujišťovat, že tyto všechny jeho jistoty platí a může si v klidu řešit svoje procesy.

            Vzájemné naslouchání, milá slova, rituály a přirozený rytmus na nás působí jako duševní lázně, na děti ještě mnohem více a pro ty hypersenzitivní je to klíčová oblast pro jejich další vývoj. Jak už jsem psala v předchozím článku –  děti, které vyrůstají v disharmonii, si odnášejí do života pocity méněcennosti, absenci sebelásky a velmi nízké sebevědomí. Žádné dítě není ještě příliš malé na to, aby takové věci vnímalo. A s tím vším souvisí i pozornost. Pro mnohé lidi je to mantra a vysvětlují si to tak, že musí s dítětem neustále něco řešit, něco mu ukazovat, zapojovat jej do činnosti a stát mu za zády.

            Kvalitní pozornost ale spočívá v tom, že dítě vnímáme, dáváme mu dostatek prostoru pro vlastní tvorbu a postupně jej integrujeme do běžného života. Děti nepotřebují, abychom na ně šišlali a vše jim třikrát vysvětlovali. Ony potřebují vidět mámu a rodiče při běžných činnostech, jak je řeší a k čemu to všechno je. Až si to dostatečně odpozorují, tak to začnou dělat samy.

            Když chceme dítě dát do školky nebo do školy, měli bychom si dostatečně ověřit, jaké to prostředí vlastně bude. Jaká je paní učitelka (nebo pan učitel), jaký je režim a zda se to v důležitých bodech shoduje s tím, jaké prostředí vládne doma. Ne každý má možnost dát děti do soukromých zařízení, která jsou pro vysoce citlivé děti často vhodnější, ale existuje i spousta skvělých státních škol a školek, jenom nutně nemusí být zrovna v naší vesnici nebo části města. Můžeme tak předejít tomu, že se pak u dětí ve školním věku projeví určitá regrese, nebo budete čelit návalům agrese.      

            Pro hypersenzitivní děti je obzvlášť důležitý pravidelný rytmus, vlastní místo v rodině a blízkost přírody. Energie rostlin, zvířat a přírodních živlů je zásadním pramenem pro všechny vysoce citlivé lidi.

Můj oblíbený pedagog, Marek Herman, se často velmi kriticky vyjadřuje k používání tabletů. Je autorem drsného tvrzení, že pokud dáte dítěti do šesti let věku na hraní tablet, poškozujete mu mozek.

           Ačkoliv uznávám, že je často dost náročné vyjít s dětmi aspoň na krátkou procházku a pořád jim hledat denní činnosti, je zároveň potřeba brát v úvahu, že citlivý dětský mozek nedokáže eliminovat některé vjemy a všechno nasaje jako houba. A uznejte, že tenhle typ hraček dokáže děti velmi rychle nasytit dojmy. No a stejně rychle je pak dokáže přesytit a všechny ty vjemy, emoce a procesy se kumulují, až někde najednou vyplavou ve formě, v jaké bychom je nečekali.

            Tím, co tady píšu, nechci apelovat na to, aby rodiče své děti za každou cenu chránili před systémovými věcmi, snažili se jej držet co nejdál od tradičního modelu vzdělávání a umetali jim cestičku, aby se ničeho nezalekly.  Spíše se snažím upozornit na to, že dnešní společnost vyvíjí obrovský tlak na lidské výkony, spotřebu, rychlost a tyto malé, hypersenzitivní bytosti jsou pro nás darem, který nás může včas zastavit a nechat nás poznávat svět mnohem citlivěji a do hloubky.

 

          Nejste si jisti, zda jste sami vysoce citliví? Stáhněte si můj e-book zdarma a otestujte se.

Chcete vědět víc o hypersenzitivitě a darem s vysokou citlivostí? Přečtěte si další články na mém blogu, navštivte Facebookovou stránku S citem ven, nebo se přidejte k uzavřené FB skupině mezi ostatní, stejně citlivé lidi.



Alena Wehle

Celý život jsem se snažila svou zvláštní citlivost schovávat, až jsem ve třiceti zjistila, že tento dědičný povahový rys opravdu existuje.

Být vysoce citlivou osobou přináší řadu nevýhod, kvůli kterým je velmi snadné se stáhnout do ústraní s pocitem méněcennosti, ale zároveň je to dar, který když se naučíme přijímat, najdeme opravdové cennosti. Otevřeně mluvím o tom, co cítím, co mě zraňuje, umím si nastavit své hranice a nebojím se věřit své intuici.

A protože jsem už delší dobu průvodkyní po krajině vnější, dokážu vás provést i po té vnitřní a ukázat vám cestu, jak s citem ven.

Více o Alči najdete tady.



Sdílet