Alena Wehle
20. 1. 2018
O štěstí na sedmi kilometrech
Od včerejška mám pocit (našeptává mi teda Facebook), že všichni mí přátelé jsou na horách, kochají se kontrastem první sněhové nadílky s azurovým nebem, užívají si autentické kuchyně horských chat a večer si nechávají opečovávat příjemně zhuntované tělo saunou a masážemi. Já jsem doma na Berounce, po sněhu ani památky, dítě se celé noci vrtí, pofňukává a po ránu se přistihnu, že mám kruhy pod očima. Teda, to jsou víkendové vyhlídky. U snídaně si ještě v duchu postesknu, že jsem v životě nebyla na pedikúře, kterou zrovna teď nutně potřebuju a ta mateřská je teda strašná bída, kdy si člověk nemůže nic dovolit.
No, takto teda ne. Je třeba přeladit program.
Doma mám skvělé kafe, tchýni na návštěvě, dvě zdravé nohy a psa. S tím se dá kouzlit. Ani nedopiju kafe a už si místo dítěte uvazuju běžecký opasek, nazouvám terénní boty a drbu psa, co při pohledu na všechny tyhle věci radostně kouše do vodítka, vyje a štěká zároveň. Vybíháme přes namrzlé pole, Carlosovi občas ujede packa a ještě po pěti minutách drží radostí vodítko v zubech. V lese je ještě všude tráva, je krásně probarvená podzimem, pohlazená jinovatkou a všechno to tak nádherně voní. Dobře, nekřupe mi pod nohama sníh, ale srdce horalky se začíná radovat. Míjíme ojíněné stromky, zbytky dozrálých šípků, opuštěná ptačí hnízda a na prvním kopci se Carli zastavuje a kouká do krajiny. Ten pes se prostě kochá. Jo, je to nádhera ta zvlněná česká krajina. Stojíme tam vedle sebe, sami, nikde ani noha – všichni snad doopravdy odjeli někam do hor. Běžíme dál, já s úsměvem, Carlos určitě taky, přibíháme na Mořinku, na vyhlídku k menhiru, Carli se zase kochá a já se přistihnu jak si sundávám boty, ponožky a nechávám si masírovat nohy namrzlou trávou, jehličím, malými kamínky a jsem na vrcholu blaha. Je to neuvěřitelně příjemná masáž. Po pěti minutách začínám chladnout, nasazuju zpátky ponožky, boty a běžíme domů. V chodidlech cítím mravenčení, akupunkturu a po chvíli příjemně teplou vlnu jako by mi někdo masíroval nohy v teplé vodě. Takhle radostně se mi nikdy neběželo. Cestou zpátky potkáme skupinku veselých důchodců na výletě a jinak nikde nikdo. Ticho, prázdno, výhledy do kraje a já prožívám opravdový wellness. Koupu se ve vlastních endorfinech, mám po masáži nohou a k tomu uběhnutých sedm, no možná něco přes šest kilometrů – jenže i kdyby to byly jen dva, je to v tu chvíli úplně jedno.
Jak říká jedna moje kamarádka, mateřská občas přináší hustý momenty. Vybalancovat to je někdy sakra těžké a od čiré radosti k depresi je hodně blízko. Na druhou stranu tak ale člověk poznává a vymetá i ty nejskrytější kouty své duše s obrovskou touhou zlepšit sebe i svět. Já dnes s Carlim vylepšila náš svět tak o tisíc procent a úsměv už mi dneska nikdo nesmaže.
Pokud tušíte, že vaše vnímavost je vyšší než obvyklá, můžete se propojit s podobně laděnými lidmi ve Facebookové skupině a taky čerpat inspiraci v dalších článcích na mých sítích – předvším na Instagramu a Facebooku.
A pokud nechcete trávit čas na Facebooku, ale rádi byste dostávali upozornění na nový článek, stačí zadat e-mail do políčka vedle textu.
eBook zdarma / TEST
Máte to, co 80% lidem chybí? Patříte mezi menšinu vysoce citlivých? Otestujte se. Vytvořila jsem pro vás rozšířený test ZDARMA.
E-BOOK ZDARMA
