Plachý samotář, outsider, nebo jen vysoce citlivé dítě?

Aneb jak snadno označit výjimečnou vnímavost za poruchu


26. 2. 2018   Citlivý blog  


       Dokážete si představit situaci, že jdete v práci na záchod a do kabinky s vámi vstupuje celý váš tým? Je to bizarní představa, že? Dost podobný pocit ovšem mívají vysoce citlivé děti, když potřebují být samy, a místo toho musí ještě ze školy do míst, kde na ně čeká další, jiný kolektiv.

       Dnešní svět vysoce citlivým zrovna nepřeje. V porovnání s výkonem a učenlivostí jsou schopnosti empatie, mimosmyslového vnímání či silné intuice dost podceňované. Možná teď namítáte, že to není pravda. V tom případě ale doporučuju podívat se na chvíli za hranice své sociální bubliny.

       Existují tvrzení, že se v dnešní době rodí stále více dětí, které jsou vysoce citlivé. Nevím, do jaké míry je to tvrzení správné, ale je potřeba říct, že jejich vlastnosti nejsou zrovna vítány i přesto, že v dřívějších dobách tomu bylo jinak.
 

         „Proč si nechceš s ostatními hrát? Nic ti přece neudělali. Nezlob a běž.“

         „Proč ti to tak trvá? Co tam zase tvoříš?“

         „Kdybys místo toho snění raději myslel.“

        
         Podobné věty jsme určitě jako malí slyšeli občas všichni. Jenže některé děti je mají na talíři neustále a nevědí, kam si dojít pro pochopení. Jejich rodiče jsou rozpačití, protože jejich dítě je jiné, má specifické potřeby, ale přitom vědí, že je zdravé.

Ve školce či škole se jim učitelé opatrně snaží vnutit informace o tom, jak se projevují poruchy vnímání, nebo dokonce opožděný vývoj.

         O tom, že ve světě se už bezmála deset let hovoří o syndromu HSC (highly sensitive child) a o vysoce citlivých lidech (HSP – highly sensitive person), však ví zatím jen hrstka lidí a do běžných vzdělávacích zařízení se informace o takovém způsobu přijímání a vyhodnocování podnětů moc nešíří.

 

 Jaké vlastně ty hypersenzitivní děti jsou?
 

        Často velmi přemýšlivé, vnímavé, také ale zdrženlivé a tak trochu plaché.

Kvůli svým schopnostem, kterých si jejich okolí zrovna moc necení, mívají nízké sebevědomí a potřebují mnohem větší podporu než ty ostatní.

Vyznačují se také respektem k ostatním, smyslem pro spravedlnost a sociálním chováním. Berou ohledy na ostatní, a když se dostanou do konfliktu, jsou ochotny ustoupit od svých požadavků jen proto, aby zabránily hádkám a nebylo dusno.

       Pokud vysoce citlivé dítě vyrůstá v rodině, kde se jeho rodiče často hádají a panuje tam disharmonie, vztahuje si všechny komplikace na svou osobu, vnímá samo sebe jako zdroj problémů a do života si odnáší pocity méněcennosti, absenci sebelásky a velmi nízké sebevědomí.

        Vysoce citlivé děti se často nechtějí zapojit do kolektivních her hned, ale potřebují si chvíli postát bokem, sledovat dění a zjistit, jak mají na konkrétní situaci reagovat. Je také možné, že se do hry nebudou chtít zapojit vůbec. Důvodem může být atmosféra, přílišný hluk nebo jejich předchozí aktivity, při kterých už načerpaly dostatek podnětů, a teď potřebují všechno v klidu vstřebat.

       Na svou vlastní tvorbu a hru si většinou vystačí samy.
 

Potřeba samoty je jedním z rysů hypersenzitivních dětí a je důležitým nástrojem jejich duševní hygieny.


        Jednou mi moje kamarádka Anna povídala o své dceři Anežce, kterou denně vozila ze školy autem. Zpočátku byla rozpačitá z toho, že dcerka celou cestu mlčí. Nabízí se myšlenky na to, že se ve škole něco stalo, někdo Anežce ublížil a podobně. Po čase ale přišla na to, že pro Anežku je ta cesta autem tak akorát vhodnou dobou na vstřebání všech denních zážitků, o nichž pak večer sama začala mluvit.

         Spousta hypersenzitivních dětí je už během dopoledne ve škole zcela nasycena sociálními kontakty a další společenská setkání, návštěvy, družiny či kroužky jsou opravdovou zátěží. Když jsou pak takové děti vystavovány nadměrné zátěži často, můžou se jejich nahromaděné emoce a vztek projevit náhlou agresí, která v tu chvíli nemá objektivní příčinu. Dítě najednou začne ničit věci, ubližovat ostatním nebo sobě a lidé v jeho okolí v tu chvíli nechápou, kde se takové jednání vzalo.

Kvůli své plachosti a samostatnosti se děti často stávají terčem útoků ostatních spolužáků.

Přirozenou reakcí je pak jejich bližší vztah s učiteli, u nichž je snadnější najít pochopení, ale to samo o sobě situaci akorát zhoršuje.

         Někdy v šesté třídě na základce jsem nenáviděla své spolužáky. Každý den si vymýšleli nové důvody, proč mě zesměšnit a ztrapnit nejen v rámci naší třídy. Neměla jsem v rukávu žádnou dovednost, která by jim imponovala a se kterou bych se mohla vytáhnout. To, že jsem byla schopná ujet na běžkách třicet kilometrů po hřebeni nebo vnímat psí duši, bylo v porovnání s prvními sexuálními zážitky trapné. Po roce, kdy se útoky vystupňovaly do fyzického ohrožení, jsem nakonec musela změnit školu. V novém kolektivu jsem sice zase byla trochu „za mimoně“, ale přece jenom nás tam takových bylo více.
 

A jak tedy poznáme, že jsou naše děti hypersenzitivní?
 

       Musíme se jim věnovat a ptát se jich, jak různé situace a místa vnímají. Tedy nemyslím otázky, ze kterých vyplývá pohrdání nad jejich pomalostí, ale otevřené otázky, jimiž můžeme zjistit, že toho opravdu vnímají více než my sami.

         Některé situace nám dokážou hodně napovědět už v raném vývojovém stadiu dětí. Moje malá dcerka byla prvního půlroku naprosto neodložitelná. Když k tomu přidám fakt, že tolerance cizích osob v naší domácnosti byla naprosto minimální, na cizí prostředí reagovala pláčem, ale v horách a v lese se smála, bylo mi jasné, že její citlivost bude o něco vyšší než průměrného dítěte.

       Čím svým vysoce citlivým dětem můžeme pomoct a jakých chyb se vyvarovat, se dočtete příště. Ještě u těch dětí chvíli zůstaneme.

 

Nejste si jisti, zda jste sami vysoce citliví? Stáhněte si můj e-book zdarma a otestujte se.

Chcete vědět víc o hypersenzitivitě a darem s vysokou citlivostí? Přečtěte si další články na mém blogu, navštivte Facebookovou stránku S citem ven, nebo se přidejte k uzavřené FB skupině mezi ostatní, stejně citlivé lidi.



Alena Wehle

Celý život jsem se snažila svou zvláštní citlivost schovávat, až jsem ve třiceti zjistila, že tento dědičný povahový rys opravdu existuje.

Být vysoce citlivou osobou přináší řadu nevýhod, kvůli kterým je velmi snadné se stáhnout do ústraní s pocitem méněcennosti, ale zároveň je to dar, který když se naučíme přijímat, najdeme opravdové cennosti. Otevřeně mluvím o tom, co cítím, co mě zraňuje, umím si nastavit své hranice a nebojím se věřit své intuici.

A protože jsem už delší dobu průvodkyní po krajině vnější, dokážu vás provést i po té vnitřní a ukázat vám cestu, jak s citem ven.

Více o Alči najdete tady.



Sdílet