Vysoce citlivý a narcis ve vztahu

Jak poznáme, že jsme se potkali s narcisem?


před 23 dny

Pro vysoce citlivé bývá setkání s určitými lidmi vyčerpávající zkušeností, která se může hojit mnoho let. Samotný fakt ale nic nemění na tom, že si podobné typy do svého života občas přitahujeme a pořádně nevíme, jak je rozpoznat. 
 

Po přečtení knížek o vysoké citlivosti máme obvykle jasno v tom, že je potřeba si dávat si pozor na manipulátory, energetické upíry, narcistické osobnosti a cítíme se motivovaní k dodržování nových pravidel. To všechno by samozřejmě bylo v pořádku, kdybychom ale věděli jak na to, nebo bychom si to mohli někde vyzkoušet. Jak vypadá ve skutečnosti situace, kdy nás někdo manipuluje? A jak vypadá člověk, kterému se máme vyhnout? Poznáme jej vůbec? Proto se ve článku budu věnovat popisu, jak se projevuje člověk s narcistickou strukturou osobnosti, kdy už musíme zbystřit a jak přistupovat k takovým lidem.
 

Než se pustíme do analyzování ostatních a rozdávání nálepek, pojďme se podívat, co máme společného.
 

Všichni máme zranitelná místa ve svém pocitu kdo jsme, jak hodnotní se cítíme být a vynakládáme nemalé úsilí proto, abychom ze sebe mohli mít dobrý pocit. Naše sebepojetí posilujeme uznáním a zraňujeme odmítáním druhých lidí a čím významnější pro nás ti druzí jsou, tím větší je i naše zranění.
 

Takže jsme všichni na poli narcismu?
 

„U některých z nás starost o „přísun narcistického potvrzení“ nebo podporu sebeúcty zastíní jiné záležitosti do takové míry, že můžeme být považováni za nadměrně zaujaté sebou. Označení jako „narcistická osobnost“ a „patologický narcismus“ se týkají tohoto nepřiměřeného zájmu o sebe sama, nevztahují se k běžné vnímavosti k souhlasu a citlivosti ke kritice.“

(Nancy McWilliams, Psychoanalytická diagnóza, 2015, str. 184)

Pojmenování narcismus pochází z řeckého mýtu o Narcisovi, který se zamiloval do svého obrazu na vodní hladině a nakonec zemřel s touhou, kterou jeho obraz nikdy nemohl naplnit. Narcisticky uspořádaní lidé věnují ohromné úsilí budováním sebeobrazu, ale uvnitř se stále cítí nemilovaní a proto jejich snaha o získávání ocenění nezná hranic.

 

Pro vysoce citlivé bývá taková osobnost silně přitažlivá ze dvou důvodů:

 

1. Jejich sebepéče je pro nás inspirující

 

My sami se obvykle věnujeme spíše druhým lidem a jejich potřebám. Máme pocit, že když budou lidé okolo nás opečovaní, pak budeme mít klid a budeme se s nimi cítit dobře. Je to způsob chování, nad kterým nijak zvlášť nepřemýšlíme a uplatňujeme jej.  Někdy to ale je už zkrátka příliš, dojdeme do stavu vyčerpání a uvědomujeme si, že se to celé pořád opakuje. Že je na čase to změnit, vytvořit si nové návyky.

V ten moment je pro nás inspirativní člověk, který „už to zvládnul“ a dokázal si vytvořit způsob, jak si nasytit své potřeby, jak o sobě přemýšlet a jak se prezentovat před ostatními. Máme pocit, že je v tomto o kus před námi a on nám nabízí spoustu rad, jak na to, abychom taky dosáhli zdánlivé spokojenosti. 

Do toho nás zahrnuje různými dárky, je ochoten s námi sdílet veškeré své výhody – jak materiální, tak sociální a obzvláště pokud jsme právě toto nezažili od svých rodičů, snadno uvěříme, že takto vypadá skutečné přátelství a našli jsme spřízněnou duši.

Ale postupně nás taky začne poučovat a říkat, jak se věci mají dělat. Cítíme se s ním však chráněni před zbytkem světa a uvěříme, že to všechno dělá pro naše blaho a pořád se od něj máme co učit. Když je to člověk inteligentní s vyspělými způsoby komunikace, snadno zahodíme veškeré pochyby, zábrany a snažíme se řídit tím, co nám říká. 

Vůbec si neuvědomujeme, že ty nároky a poučky se stupňují, že je to, co bylo na začátku doporučením, se přehouplo v jeho požadavky (a nesplnění má důsledky) a že už se nebavíme o svobodné vůli, natož našich skutečných potřebách.

 

2. Uplatnění spasitelské touhy


Proč se cítí nemilovaní a ne dost dobří, když jsou tak skvělí? To jim přece vysvětlíme, nasytíme jejich potřebu lásky, přijetí, bezpečí a bude jim zas dobře. 

Jejich vnitřní pocit nedostatku vycítíme díky své empatii velmi rychle i přesto, že se právě toto snaží skrývat před celým světem. A my získáváme pocit, že jsme našli klíč k jejich problému a teď už je konečně můžeme zachránit. Jenže právě v tuto chvíli padáme do jedné z nejhlubších propastí, protože naši potřebu stát se opravdovým zachráncem, naprosto výborně nasytí.

Ne proto, že by nám chtěli udělat radost, ale proto, že je to jejich nevědomé uspořádání osobnosti a způsob obrany jejich ega, které se vždy snaží vyhnout zranění.
 

Propast zvaná krajní idealizace a znehodnocení

 

Když nás někdo vystaví na pomyslný piedestal, je to nesmírně opojný pocit a těžko si připustíme myšlenku, že by za tou situací nemuselo stát jenom naše úsilí, nebo dokonce i terapeutická práce. Je to jako nádherné ocenění toho, že jsme konečně pomohli člověku najít smysl jeho života, vykoupeme se s ním na vlně nekonečné lásky a sami se cítíme užiteční. Krásná životní etapa. Ta idealizace.

To ale není napořád a po čase (někdy po velmi krátkém) přichází další nároky na přísun podobných sytičů z naší strany a do nás se vkrádá pocit, že nejsme schopni držet krok. Začínáme pochybovat, cítíme se unavení a podráždění a v tomto našem rozpoložení si vysloužíme první výčitky.

Jasně, má pravdu že ta naše blbá nálada není moc zajímavá, měli bychom se co nejdříve opravit. Dostáváme sérii nevyžádaných rad a pěkně za ně poděkujeme, protože tomu člověku na nás přece záleží. To zas bude dobré. Ale to očekávané zázračné zlepšení nepřichází.

Místo toho přichází vystřízlivění na druhé straně a uvědomění si, že jsme jen obyčejní lidé s obyčejnými schopnostmi. Pro našeho narcistu je to nepříjemný pohled – že ten, kterého si vystavil na piedestal, není nadčlověk ani superhrdina, ale taky mu někdy dojdou zásoby energie, není za každou cenu vtipný a teď ještě navíc pochybuje sám o sobě. Tady těžko najde další zdroje ocenění. A jak to může být nějaký vzor, když on sám potřebuje pomoc? 

A tak se začne vzdalovat, protože už není žádná možnost načechrat své ego.

My se cítíme vyčerpaní a podvedení, protože dokud bylo vše krásné a zalité sluncem, byli jsme zahrnutí obdivem. Ten chceme zpátky, my jsme se přece nijak nezměnili, vše je pořád při starém, jen si potřebujeme na chvíli odpočinout. 

Vůbec nám nedochází, že už běží druhá extrémní fáze „znehodnocení“, ze které není cesty zpět a náš narcis je pravděpodobně už dávno na cestě k jinému vzoru.

Když si podobnou situaci prožijeme v partnerském vztahu, může nás to poznamenat na celý život a je to jako morová rána pro naši sebejistotu (o sebelásce tady nemůže být ani řeč). Máme pocit, že toto je vysvědčení pro naši osobnost a ještě dlouho nám v uších zní všechna ta doporučení, co bychom se sebou měli dělat. Někteří z nás se cítí neschopní a když si k tomu přidají známé seberozvojové poučky o tom, že dokud nebudeme my sami „v pohodě“, tak nemůžeme mít partnerský vztah, snadno rezignují k pocitům, že na vztah vůbec nemají nárok. 

V případě, že v takovém vztahu stále jsme, se zase často opakují pocity, že nikdo jiný by to s námi přece nevydržel když jsme tak nemožní a raději klopíme uši, plníme požadavky a jsme rádi za to, že jsme neskončili sami. Vždyť i ti kamarádi se na nás přece vykašlali, on má zkrátka pravdu. Kdybychom v tuto chvíli byli schopni nadhledu, tak bychom si mohli všimnout, jak šikovně nás od všech bližších kamarádů nebo rodiny odstavil právě on sám, náš narcis.

Když jsme si vysvětlili, proč jsou pro nás narcističtí lidé tak přitažliví, pojďme si shrnout typický průběh vztahu s nimi, tedy tři fáze.
 

3 typické fáze vztahu:

 

1. Zahrnutí láskou – love-bombing

2. Konzumace a trápení

3. Zavržení a znehodnocení

 

První fáze bývá o to intenzivnější, pokud jsme „zajímavým objektem“ a protějšek udělá všechno proto, aby si získal naši přízeň. Ať už jsme společensky oceňovaní, vybudovali jsme úspěšnou firmu nebo můžeme být zdrojem zajímavých informací, představujeme pro něj magický cíl – narcis velmi touží mít vedle sebe někoho výjimečného. 

Nezřídka je ona výjimečnost daná i tím, že se skrze nás touží dostat ke slavným rodičům, přátelům, nebo jsme představitelem lákavé sociální skupiny.

Ve druhé fázi se ocitáme, když začínáme být unavení a narcis už od nás získal téměř vše, co bylo možné. Tady se vyplavují naše největší pochyby, tušíme, že je něco špatně, ale pořád ještě věříme všem těm počátečním slibům. Že ještě prožijeme společnou dovolenou, že nám zařídí nevšední zážitek, ale jen co se situace nějak zlepší, protože teď je unavený ze všeho toho nátlaku a je toho nějak moc. Když se věci nedaří, můžeme si za to sami. 

Často se taky opakují příhody s penězi. Pokud jsme to od začátku my, kdo byl na začátku ochoten více přispívat (a ukázat tu možnost), tady ve druhé fázi si můžeme být jisti, že se zvýší tlak na další finanční zdroje. „Zkrátka je teď takové období, no bude zas líp, musíš mi věřit“. A tak zaplatíme další dovolenou, pořídíme vše co je potřeba a když spotřebujeme veškeré své rezervy, jdeme o to rychlejší cestou do třetí fáze, kterou si v žádném případě nechceme připustit. Pořád chceme věřit tomu, že to v našem případě dopadne dobře.

Třetí fáze ale s narcisem přijde vždycky. Pokud jste ji sami zažili, víte že ten pohár hořkosti je ohromný a taky, že se mu nedá nijak vyhnout. Tedy pokud už jsme absolvovali předchozí pasáž a ze vztahu nevystoupili.

Pro spoustu lidí je takový „toxický“ vztah traumatem, ze kterého si pak léčí rány po mnoho let. 

A taky to nebývá ojedinělou zkušeností, ale obvykle je jich několik v řadě, než si uvědomíme, že se ty situace opakují, že znovu se znovu a znovu cítíme vyčerpaní po boku někoho, kdo se zdál na začátku tak skvělý a když začneme pátrat ještě dále do minulosti, dost možná otevřeme téma narcistický rodič nebo se tak jeví člověk, kterému jsme bezmezně věřili jako malí
 

Takového člověka přece hravě poznám

 

Když posloucháme nebo si přečteme zkušenost někoho jiného, máme pocit, že těch alarmujících situací bylo tolik, že se nám něco podobného přece nemůže stát.

Jenomže narcista nemá svoji diagnózu napsanou na čele a často, pokud jej samotného nedožene do terapie jeho vlastní deprese nebo krajní situace, ji nemá nijak stanovenou a dělá všechno proto, aby působil dobře.

Takoví lidé bývají nesmírně šarmantní, vnímaví, zábavní a i když už začínáme tušit, že je něco špatně, zmate nás i jejich okolí, které je jimi okouzleno a hraje tu roli určitá konformitamáme tendence uvěřit názoru většiny. Raději zpochybníme vlastní úsudek, než bychom přicházeli se zcela jiným tvrzením.
 

Jak se dostat ven z pasti?

 

Když už jsme se chytili do narcistní pasti a víme, že chceme ven, je snad nejhorší variantou očekávat, že se nějak domluvíme.

Domluva a partnerství s takovým člověkem zkrátka není možná. Každá další schůzka, na které bychom si měli vysvětlit své postoje, je akorát jevištěm jeho dalšího představení svých požadavků a výčitek, co všechno jsme udělali špatně. Z takového rozhovoru nikdy nevyvázneme bez šrámů na duši a můžeme si být jisti, že narcista nám nikdy nedá nic zadarmo. Bude se přít do poslední koruny, obere nás o vlastní majetek, děti, přátele a často i rodinné příslušníky, které si strhne na svou stranu.

Jedinou možností je v takovém případě důsledné ukončení bez možnosti návratů a pokusů o obnovení. Rozumím všem těm smířlivým důvodům, proč se do toho většině lidem nechce, ale tady je opravdu na místě přijmout fakt, že v některých případech dobré vztahy nejsou možné a takové očekávání je chybné.
 

Co můžu udělat proto, aby se taková zkušenost neopakovala?

 

Kromě toho, že na některé signály už příště zareagujeme a dost možná se nenecháme svést, je nejlepším způsobem investovat svůj čas a zdroje do sebepoznávání.

Abychom se nenechávali zbytečně znejistit a devalvovat, abychom už nedovolili ostatním s námi takto jednat a abychom věděli, co v životě chceme a co naopak nikoli.

Když budeme vědět, kde jsou naše hranice, nebudeme už tolik přitahovat lidi, kteří se je snaží překračovat. Raději si zvolí jednodušší cestu s někým jiným, kdo jim nebude klást takový odpor.

Hledání svých hranic a osahání si jejich mezí je však učením na celý život, během kterého potřebujeme nasbírat kromě teorie i zkušenosti a ty si bohužel někdy dopřáváme opakovaně. Neznamená to však, že je to způsobené naší slabostí a neschopností, jen je ta naše cesta o kousek delší.

 


 

Pro další poznávání vlastní citlivosti můžete využít eBook Průvodce vysoce citlivým životem nebo si poslechněte záznam z přednášky Citlivost jako dar, kterou v různých obměnách přednáším od roku 2016.

Praktické rady, jak svou citlivost posílit, ochránit a vytvořit si zdravější návyky, najdete v semináři Citlivost v praxi.

 


Alena Wehle

Celý život jsem se snažila svou zvláštní citlivost schovávat, až jsem ve třiceti zjistila, že tento dědičný povahový rys opravdu existuje.

Být vysoce citlivou osobou přináší řadu nevýhod, kvůli kterým je velmi snadné se stáhnout do ústraní s pocitem méněcennosti, ale zároveň je to dar, který když se naučíme přijímat, najdeme opravdové cennosti. Otevřeně mluvím o tom, co cítím, co mě zraňuje, umím si nastavit své hranice a nebojím se věřit své intuici.

A protože jsem už delší dobu průvodkyní po krajině vnější, dokážu vás provést i po té vnitřní a ukázat vám cestu, jak s citem ven.

Více o Alči najdete tady.


Sdílet



Patříte mezi vysoce citlivé?

Otestujte se a zjistěte, jaké jsou vlastnosti hypersenzitivních lidí.

E-BOOK ZDARMA