Silné stránky hypersenzitivních lidí

V čem jsme my, vysoce citliví, vlastně dobří?


17. 8. 2018   Citlivý blog  


 

Určitě jste to zažili. Ať už na pohovoru, u přijímaček nebo někde, kde jste se měli představit a něco o sobě říct. Dostali jste otázku, co jsou vaše silné stránky.

 

Přichází pár sekund paniky, pak ticho a pak řekneme něco, co si myslíme, že chtějí ostatní slyšet a co je teď v kurzu. Mezi tím nás napadá, že jsme děsně pomalí, nic nevydržíme dlouho, vadí nám hluk i silné vůně, všechno potřebujeme důkladně prozkoumat, zasekáváme se na detailech a že tyhle otázky vlastně úplně nesnášíme.

 

„Tak trochu mi jde ten marketing.“ Vyplodím ze sebe s myšlenkou, že zrovna tohle umí snad každý a spousta lidí je v tom výrazně lepších.

„A pak teda asi umím organizovat výlety.“ Panebože, k čemu tohle je?

Napadá mě ještě kritické myšlení – taky ale běžná věc, každý přece umí myslet.

Komunikace s lidmi? No tak, všichni si přece zvládnou koupit jízdenku na vlak. Vycvičit psa, zahrát pár písniček na kytaru, uvařit jídlo, natřít plot, vypěstovat rajčata, uplést kulicha... tohle jsou prkotiny. Hledám dál. Když já jsem tak pomalá, že to snad ani nemá cenu.

 

Takhle nějak jsem se cítila ještě nedávno.  Než jsem začala přemýšlet o citlivosti a o tom, že hodnocení osobnostních kvalit je subjektivní záležitostí.

Že je někdo schopný člověka označit za bordeláře a jiný toho samého za borce, kterého nerozhodí detaily. Pro někoho je naše pomalé rozhodování naprostou neschopností a někdo jiný dokáže ocenit to, že pro si vše pečlivě zvážíme a dokážeme vyhodnotit spoustu informací, než dáme poslední slovo.

Někteří lidé se stydí za to, že nedokážou pracovat ve firmě, která nejedná v souladu s tím, co o sobě říká navenek. Jenže je to proto, že umí být loajální a to zkrátka nejde vždycky a všude. A zrovna loajalita je sakra ceněná vlastnost.


Dělám toho spoustu a dohromady neumím nic
 

Jsou lidé, kteří si vybrali jeden obor a tomu se dokážou věnovat celý život. A ti ostatní si většinou myslí, že tak je to správně a pokud to sami ještě nenašli, dělají všechno pro to, aby to už konečně zjistili.

Jenže ne každý může být doktor, stavař, překladatel nebo něco, čemu všichni rozumí a nepátrají dále po tom, co to znamená. A navíc se těch lidí taky nikdo neptá, jestli je ta jejich činnost doopravdy baví. Zkrátka dělají pořád to samé, zlepšují se v tom a když jejich životopis dostane na stůl průměrný personalista, vidí tam jasný postup v čase a dokáže si představit, co to je za člověka.

Když tomu personalistovi ale položíme na stůl životopis, kde je spousta různorodých činností, každé dva roky velká změna a nedej bože pauza na cestování, je z toho rozpačitý a vlastně vůbec netuší, jak s takovými informacemi naložit.

 

Myšlení personalistů se ale mění a to naše může taky. Ne všichni jdou jednou cestou celý život.

Někomu stačí kytara,  každé úterý volejbal a dokážou s těmi koníčky vydržet klidně třicet let. Jiní se ke kytaře dostanou přes flétnu, klavír, ukulele nebo zpěv a každý týden potřebují střídat různé sporty, které sice vůbec neovládají tak dobře, ale všechny je baví.

 

Rozumíme si? Jsou tady dva typy lidí. Jedni, co se dokážou věnovat pár věcem celý život a bývají to odborníci se spoustou titulů a ocenění, a pak druzí, kteří se věnují spoustě činnostem a zajímají se o tisíce témat.

Pokud patříte do té druhé skupiny, nemůžete se ale pak srovnávat s těmi nejlepšími v oboru. Protože oni ti nejlepší umí jenom to svoje a nedokázali by propojit to, co zvládnete vy.

 

Navíc jste citliví, takže se už vůbec nesrovnávejte. Někdo se nám pořád snaží do hlavy nacpat společensky nastavená měřítka a my sice víme, že je to od základu špatně, ale stejně se snažíme udržet to tempo, abychom náhodou nevyčnívali z řady. Přitom ale chceme, aby nás někdo ocenil takové, jací jsme. Abychom byli v něčem lepší.  Takže vlastně jiní. No a to celou dobu jsme.

 

Každý jsme jedinečný a nikdo neumí přesně všechno to, co my

 

Vysoce citliví lidé při svých objevech nachází vždycky mnohem více, než ti ostatní. A ještě k tomu to dokážou všechno hezky propojit, takže všechno souvisí se vším a vytváří to jeden krásný celek.

 

Tak a teď si můžete vzít tužku, papír a najít chvilku na rozjímání o svých kvalitách. Určitě to ale udělejte, třeba si dejte schůzku se sebou a vyrazte ven.

Pokud máte pocit, že jste se trochu zasekli a ztrácíte nadhled, oslovte pár lidí, u kterých cítíte jistotu, že jsou schopni vám dát zpětnou vazbu a položte jim pár otázek. Zeptejte se jich, čeho si na vás cení, jestli existuje něco, co umíte vy a oni ne (a co by třeba chtěli) a co by se od vás rádi naučili. A určitě vás napadnou i nějaké další.

 

Určitě budete nakonec mile překvapeni a budu ráda, když se o své nové objevy podělíte. Ať už reakcí na stránce S citem ven, nebo nejlíp v uzavřené FB skupině mezi stejně citlivými lidmi, kde vládne otevřenost, přijetí a vlídné prostředí.

 

Nejste si jistí, zda jste sami vysoce citliví? Stáhněte si můj e-book zdarma a otestujte se.

 



Alena Wehle

Celý život jsem se snažila svou zvláštní citlivost schovávat, až jsem ve třiceti zjistila, že tento dědičný povahový rys opravdu existuje.

Být vysoce citlivou osobou přináší řadu nevýhod, kvůli kterým je velmi snadné se stáhnout do ústraní s pocitem méněcennosti, ale zároveň je to dar, který když se naučíme přijímat, najdeme opravdové cennosti. Otevřeně mluvím o tom, co cítím, co mě zraňuje, umím si nastavit své hranice a nebojím se věřit své intuici.

A protože jsem už delší dobu průvodkyní po krajině vnější, dokážu vás provést i po té vnitřní a ukázat vám cestu, jak s citem ven.

Více o Alči najdete tady.



Sdílet