Rodičovství vysoce citlivých

Jak se dotýká rodičovství vysoce citlivých a co prožívá hypersenzitivní matka?


před 27 dny

Rodičovství vysoce citlivých je opatrně diskutovaným tématem, protože budí silné emoce a ne vždy se můžeme spolehnout na respekt ve společnosti. A právě proto je důležité najít si své místo a postoj i přesto, že se liší od představ ostatních nebo i našich nejbližších.

 

Chci být rodičem?

 

Otázku, zda se vůbec stát rodičem, si hypersenzitivní lidé občas kladou z důvodu, že se už tak v životě cítí dost zahlcení, unavení a představa dalšího zatížení jim připadá nezvladatelná. Někteří z nich se pak dobrovolně vzdávají představy o bezpodmínkovém přijetí a načechraných peřinkách, protože na to všechno zkrátka necítí dost sil.

A tady přichází první konfliktní téma.

„Jak si to představuješ, nemít děti? Co je pak smyslem života?“ Na takovou otázku se obvykle neodpovídá zrovna dobře a ti, kdo se ptají, zas nemívají pochopení pro všechny ty důvody. Třeba pro to, že není cílem každého člověka přivést na svět vlastní děti a není to ani podmínkou pro přežití lidského druhu. Dětí je na světě docela dost, mnohé z nich teprve hledají své rodiče a ty, které je mají, často potřebují ještě další pečující osoby, aby jim bylo dobře.

Být dobrou tetou, strýcem nebo blízkou rodinnou osobou je velmi důležitá role, kterou máme tendenci podceňovat.

Sama jsem si pokládala podobné otázky, ale u mě to byl spíše projev strachu. Moje vnitřní nastavení vždycky hlasovalo pro variantu projít si celým procesem mateřství a najít cestu, jak to ustát s vlastními návyky.

 

Jaké je vlastně těhotenství?

 

Zkraje emočně nestabilní, to se na pár měsíců zlepší a pak už zase víte, na čem jste.
Vysoce citlivá žena už tak více reaguje na podněty, což je v těhotenství ještě intenzivnější. Jsme přecitlivělé, některým bývá fyzicky špatně, jiné jsou abnormálně unavené a nálady se mění rychlostí světla. Pro mě jsou vždy první tři měsíce (mám za sebou o něco více těhotenství než dětí) ve znamení podrážděnosti, plačtivosti a velké únavy, o kterou z části pečuje nespavost. V tomto období se raději vyhýbám návštěvám, pracovně se musím stáhnout na minimum a potřebuju víc než kdy jindy ticho a klid.

Je to taky období, kdy je potřeba se připravit na porod.

Sice je naše tělo vybavené na to, aby zvládlo porodit dítě, ale musíme mu k tomu pomoct dobrými podmínkami. A tady více než kdy jindy platí – najděte si pro sebe podporu.

Porodní asistentka nebo dula je tady od toho, aby dokázala hájit naše potřeby a i když tuhle službu nehradí zdravotní pojišťovna, považuju ji za nezbytnost. V porodnicích sice asistentky jsou, ale nikdy nevíme, na koho narazíme a není tam příliš prostoru na to, abychom se s nimi vyladily. A protože ty jemné a empatické bytosti bývají dost vytížené, je lepší je vyhledat co nejdříve, už v prvním trimestru.

 

Porod v našich podmínkách

 

Naše porodnice nebývají nic pro citlivou duši. Už proto je potřeba mít svou podpůrnou bytost, která dokáže komunikovat se zdravotníky a uhájit naše práva před nedobrovolnými zásahy. 

V naší zemi pořád ještě ve většině případu rodí doktor (porodník) a žena je pouze prostředníkem, ze kterého se musí dítě nějak dostat na svět. Jestli u toho prodělá operaci nebo jí někdo kvůli své hrubosti trvale poškodí tělo, o tom ona sama nemá co rozhodovat.

Přitom se už nějakou dobu mluví o ženském traumatu z porodu a taky o tom, že většina zásahů by se vůbec nemusela dít, kdyby ženy dostaly šanci rodit v klidu a cítily se bezpečně.

Proto se taky čím dál více žen rozhoduje porodit své dítě doma. Ne proto, aby byly samy v klidu na úkor zdraví svého dítěte, ale právě z důvodu, aby nemusely prožívat výše zmiňované trauma a mohly si projít celým procesem porodu přirozeně. Protože porod přirozený je.

Dobrou přípravou na celý prožitek jsou předporodní kurzy, díky kterým si žena může rozmyslet svoje přání, co je pro ni důležité a co všechno potřebuje. Samozřejmě že to může být všechno jinak a zejména první porod ženu zaskočí, ale pamatuju si jak moc mi pomohlo vědět, co se asi tak může odehrávat, jaká mám práva a na co si dávat pozor.

Třeba že můžu hned po porodu podepsat revers a opustit porodnici i v případě, že mi to lékař zakazuje a vyhrožuje odebráním dítěte.

 

Šestinedělí

 

V jednom z nejzranitelnějším ženském období dostáváme tisíce rad jak správně kojit, vážit, pečovat o dítě a zrovna v nemocnicích to bývá manifest hrubosti a despektu. „Matko, co to děláte? Vám by se líbilo kdyby vás někdo takhle blbě tahal?“
„No do postele si ho v žádném případě brát nebudete, chcete ho snad zalehnout?“

Na to se předem připravit nedá, ale můžeme si domluvit pobyt partnera v porodnici, abychom v tom nebyly samy nebo mít pro sebe pořád ještě porodní asistentku. Pro mě jsou ty jemné a spřízněné duše dost zásadní a vím, že sama bych byla dost bezradná.

 

Výchova dětí

 

Zvládneme to vůbec? Co když dětem způsobíme traumata?

Polehčující okolností může být fakt, že zranění z dětství a frustrace si prožije každé dítě. I kdyby se jednalo jenom o sourozeneckou frustraci při narození dalšího dítěte do rodiny, tak není možné děti stoprocentně uchránit od nějakých zranění.

Citliví lidé se často bojí ztráty svého soukromí, ztráty ticha a klidu a to všechno je oprávněná obava, protože o velkou část svého prostoru přijdeme. Na druhou stranu ale taky můžeme své děti postupně učit respektu vůči ostatním už jenom tím, že jim ukážeme, co potřebujeme my sami a jak si za tím dokážeme stát. Děti zvládnou přijmout návyky podle nás, třeba i takové, že navečer už jsou povoleny jenom tiché hry a není nutné pobíhat s křikem po bytě.

A taky jsme zase u tématu říkat si o pomoc. Spousta matek se cítí provinile když by si měly nechávat hlídat děti jenom proto, aby si samy odpočinuly. Kvůli práci, doktorovi nebo úřadu je to legitimní, ale kvůli sobě, to už chce odvahu. 

Naučme se to.

Bývá to hlavně náš předsudek o tom, že tím ostatní otravujeme a měli bychom si to zařídit sami. A pak ve výsledku zjistíme, že i babičky jsou rády když si vytváří vztahy se svými vnoučaty, nebo že mít chůvu není selhání.

 

Nevyžádané rady

 

Těch dostaneme spousty a děje se to všude. Každý má svůj ojedinělý způsob výchovy, všichni to zažíváme někdy poprvé a hledáme si vlastní cestu. Co funguje nám, ale nemusí zafungovat ostatním a proto je důležité, abychom se nenechávali příliš rozhodit vším, co slyšíme od ostatních. 

Jako citliví lidé vnímáme svou intuici a obzvláště v období raného rodičovství se hodí ji poslouchat.

Pro mě bylo největší výzvou ustát si svou jinakost a jemně vysvětlit ostatním, že některé věci potřebujeme jinak než by čekali. Například:

 

  • že nemáme kočárek

  • že nepoužíváme zavinovačku

  • že v šátku dítě neumře

  • že nemáme s dcerkou rády dlouhé návštěvy

  • že se v některém prostředí necítíme dobře

  • že na spaní potřebujeme opravdu ticho a “zvykání” si na zvuky nám nefunguje

 

Celkově vzato je období mateřství nádhernou cestou k sobě, k tomu co je důležité a tělo samo postupně vypíná všechno, co je navíc.

Prostě vyhodí pojistky a jede jenom jeden, důležitý okruh. Proto je potřeba se respektovat a nenechávat se vystresovat z toho, že něco nejde. 

 


Alena Wehle

Celý život jsem se snažila svou zvláštní citlivost schovávat, až jsem ve třiceti zjistila, že tento dědičný povahový rys opravdu existuje.

Být vysoce citlivou osobou přináší řadu nevýhod, kvůli kterým je velmi snadné se stáhnout do ústraní s pocitem méněcennosti, ale zároveň je to dar, který když se naučíme přijímat, najdeme opravdové cennosti. Otevřeně mluvím o tom, co cítím, co mě zraňuje, umím si nastavit své hranice a nebojím se věřit své intuici.

A protože jsem už delší dobu průvodkyní po krajině vnější, dokážu vás provést i po té vnitřní a ukázat vám cestu, jak s citem ven.

Více o Alči najdete tady.


Sdílet



Patříte mezi vysoce citlivé?

Otestujte se a zjistěte, jaké jsou vlastnosti hypersenzitivních lidí.

E-BOOK ZDARMA