O štěstí na sedmi kilometrech


před 3 lety

Od včerejška mám pocit (našeptává mi teda Facebook), že všichni mí přátelé jsou na horách, kochají se kontrastem první sněhové nadílky s azurovým nebem, užívají si autentické kuchyně horských chat a večer  si nechávají opečovávat příjemně zhuntované tělo saunou a masážemi. Já jsem doma na Berounce, po sněhu ani památky, dítě se celé noci vrtí, pofňukává a po ránu se přistihnu, že mám kruhy pod očima. Teda, to jsou víkendové vyhlídky. U snídaně si ještě v duchu postesknu, že jsem v životě nebyla na pedikúře, kterou zrovna teď nutně potřebuju a ta mateřská je teda strašná bída, kdy si člověk nemůže nic dovolit.

No, takto teda ne.  Je třeba přeladit program. 

    Doma mám skvělé kafe, tchýni na návštěvě, dvě zdravé nohy a psa. S tím se dá kouzlit. Ani nedopiju kafe a už si místo dítěte uvazuju běžecký opasek, nazouvám terénní boty a drbu psa, co při pohledu na všechny tyhle věci radostně kouše do vodítka, vyje a štěká zároveň. Vybíháme přes namrzlé pole, Carlosovi občas ujede packa a ještě po pěti minutách drží radostí vodítko v zubech. V lese je ještě všude tráva, je krásně probarvená podzimem, pohlazená jinovatkou a všechno to tak nádherně voní. Dobře, nekřupe mi pod nohama sníh, ale srdce horalky se začíná radovat. Míjíme ojíněné stromky, zbytky dozrálých šípků, opuštěná ptačí hnízda a na prvním kopci se Carli zastavuje a kouká do krajiny. Ten pes se prostě kochá. Jo, je to nádhera ta zvlněná česká krajina. Stojíme tam vedle sebe, sami, nikde ani noha – všichni snad doopravdy odjeli někam do hor. Běžíme dál, já s úsměvem, Carlos určitě taky, přibíháme na Mořinku, na vyhlídku k menhiru, Carli se zase kochá a já se přistihnu jak si sundávám boty, ponožky a nechávám si masírovat nohy namrzlou trávou, jehličím, malými kamínky a jsem na vrcholu blaha. Je to neuvěřitelně příjemná masáž. Po pěti minutách začínám chladnout, nasazuju zpátky ponožky, boty a běžíme domů. V chodidlech cítím mravenčení, akupunkturu a po chvíli příjemně teplou vlnu jako by mi někdo masíroval nohy v teplé vodě. Takhle radostně se mi nikdy neběželo. Cestou zpátky potkáme skupinku veselých důchodců na výletě a jinak nikde nikdo. Ticho, prázdno, výhledy do kraje a já prožívám opravdový wellness. Koupu se ve vlastních endorfinech, mám po masáži nohou a k tomu uběhnutých sedm, no možná něco přes šest kilometrů – jenže i kdyby to byly jen dva, je to v tu chvíli úplně jedno. 

    Jak říká jedna moje kamarádka, mateřská občas přináší hustý momenty. Vybalancovat to je někdy sakra těžké a od čiré radosti k depresi je hodně blízko. Na druhou stranu tak ale člověk poznává a vymetá i ty nejskrytější kouty své duše s obrovskou touhou zlepšit sebe i svět. Já dnes s Carlim vylepšila náš svět tak o tisíc procent a úsměv už mi dneska nikdo nesmaže.


Alena Wehle

Celý život jsem se snažila svou zvláštní citlivost schovávat, až jsem ve třiceti zjistila, že tento dědičný povahový rys opravdu existuje.

Být vysoce citlivou osobou přináší řadu nevýhod, kvůli kterým je velmi snadné se stáhnout do ústraní s pocitem méněcennosti, ale zároveň je to dar, který když se naučíme přijímat, najdeme opravdové cennosti. Otevřeně mluvím o tom, co cítím, co mě zraňuje, umím si nastavit své hranice a nebojím se věřit své intuici.

A protože jsem už delší dobu průvodkyní po krajině vnější, dokážu vás provést i po té vnitřní a ukázat vám cestu, jak s citem ven.

Více o Alči najdete tady.


Fotogalerie


Sdílet



Patříte mezi vysoce citlivé?

Otestujte se a zjistěte, jaké jsou vlastnosti hypersenzitivních lidí.

E-BOOK ZDARMA