Hypersenzitivní sportovec závodníkem


před 3 lety

O tom, jak jsem vyhrávala a nikdo to neviděl

            

    Občas vnímám tolik věcí, že pak  skoro zapomínám kam a proč vlastně jdu. Nebo běžím. A třeba tohle se ve výkonnostním sportu moc nehodí. Zpětně uznávám, že jsem svým trenérům moc radosti nepřinesla.        

     Když jsem ještě jako malá holka začala běhat orientační běh, překvapilo mě, jak všichni kolem řeší výsledky. Při jednom závodě jsem proběhla úplně jiný les, než ten, co byl v mojí mapě. Přiběhla jsem do cíle rozzářená z úžasného objevu (ten nádherný les si pamatuju dodnes) a z toho, že jsem našla cestu zpátky tak, aby na mě ostatní nemuseli čekat. No, nadšení trenéra a rodičů snad ani nebudu popisovat. Po čase přišlo poplácání po rameni s tím, že běhám sice dobře, ale to je na závodění v tomto sportu málo. Máma se radovala, že budu konečně sedět doma a táta bědoval, proč prostě nepřidám. A že teda zkusíme to kolo. No, jak to asi mohlo dopadnout, že. Tenkrát se moc nenosilo, že by někdo mohl jen tak „trénovat“ pro nic za nic a byla jsem za jinocha, co se snad časem umoudří. Myslím, že když jsem pak začala s paraglidingem, dost věcí se vyřešilo. 

      S postupem času jsem přidala i běh do vrchu a překvapilo mě, když jednoho dne přišla kamarádka s ohleduplným sdělením: „Alčo, makáš parádně. Ale teda na to, jak makáš, jsou ty tvoje časy úplně o ničem.“ Hm, pořádná dávka motivace, to se jen tak nevidí. A kde je otázka, proč to dělám? Všichni ti, kdo začali běhat, měli po dvou měsících lepší výsledky než já po dvou letech. A já se opravdu styděla. Ale za to, že jim nedokážu vysvětlit, jak moc je mi to jedno a že rychlost nikdy nebude mým cílem.

    Vrcholem mé sportovní kariéry byly přijímačky na rekreologii. Ačkoliv mi to bylo nepříjemné, tenkrát jsem opravdu dřela na časy a přípravě jsem věnovala celý rok. Zařadila jsem do tréninku i nenáviděné sprinty. A tak jsem pak v den přijímaček přišla takzvaně vypustit duši. Obávaný běh na 100 m dopadl nad očekávání. Běžela jsem úplně na plno, a souběžně ve vedlejší dráze běžela holka co spadla, vstala a v cíli byla i tak dříve než já. Když ten příběh vyprávím kamarádům u vína, obvykle prsknou smíchem a nechtějí věřit, že jsem si to nevymyslela. No teda tenkrát jsem pochopila, že rychlost do svého života prostě nedostanu. Jedna věc je, že mi genetické dispozice nepřinesly rychlá svalová vlákna, ale zároveň je tato situace důkazem, že sport je o hlavě. A když je cílem cesta, nemůžu soutěžit s těmi, kteří to mají jinak. Na ostravskou rekreologii mě tenkrát nevzali. Naštěstí. Vzali mě pak totiž Olomouce, kde měřitelné výkony nehrály téměř žádnou roli a našla jsem tam poprvé v životě lidi „stejné krevní skupiny“. Tedy ne že by nebyli rychlí a skvělí sportovci – to zase jo, ale už to nebylo středem pozornosti a všechny výpravy a kurzy v přírodě byly o jiných hodnotách.

       Myslím si, že většina vysoce citlivých lidí to má podobně. Když se jdou proběhnout do lesa, klidně si po kilometru sundají boty a projdou se po načechraném mechu. A to i tehdy, když si měří tep a běží jim čas. Klidně se zastaví pod vrcholem hory na místě, které je pro ně výjimečné a už ani nemusí dále stoupat.

       Když se mě občas snaží někdo vyburcovat k soutěžení, předem hlásím, že to nemá cenu. Asi by se mi líbilo něco materiálního vyhrát, ale to by všichni kolem museli být chromí, nebo by se muselo soutěžit o míru zážitku. A to teda nevím, jak by se dalo vysvětlit, že jsem opravdu šťastná když například v horách silně fouká, prší, nebo je mlha. Že když mi kapky bubnují na kapuci tak mám chuť tančit a považuju to za romantiku. Že si lehnu do mokrého mechu a fotím kapky rosy na stéblech trávy...

Mám totiž pocit, že jsem v životě vyhrála spoustu krásných cen. A jednou z nejlepších je pochopení toho, jaká jsem a přijetí, že to jinak nebude.

       Jestli máte v okolí podobně citlivého člověka nebo dítě, nechtějte po něm výkony. Třeba vás za to jednou vezme do svého světa a můžete s ním objevit spoustu pokladů.

 

Nejste si jisti, zda jste sami vysoce citliví? Stáhněte si můj e-book zdarma a otestujte se.

Chcete vědět víc o hypersenzitivitě a darem s vysokou citlivostí? Přečtěte si další články na mém blogu, navštivte Facebookovou stránku S citem ven, nebo se přidejte k uzavřené FB skupině mezi ostatní, stejně citlivé lidi.


Alena Wehle

Celý život jsem se snažila svou zvláštní citlivost schovávat, až jsem ve třiceti zjistila, že tento dědičný povahový rys opravdu existuje.

Být vysoce citlivou osobou přináší řadu nevýhod, kvůli kterým je velmi snadné se stáhnout do ústraní s pocitem méněcennosti, ale zároveň je to dar, který když se naučíme přijímat, najdeme opravdové cennosti. Otevřeně mluvím o tom, co cítím, co mě zraňuje, umím si nastavit své hranice a nebojím se věřit své intuici.

A protože jsem už delší dobu průvodkyní po krajině vnější, dokážu vás provést i po té vnitřní a ukázat vám cestu, jak s citem ven.

Více o Alči najdete tady.


Fotogalerie


Sdílet



Patříte mezi vysoce citlivé?

Otestujte se a zjistěte, jaké jsou vlastnosti hypersenzitivních lidí.

E-BOOK ZDARMA