Aya
7. 7. 2026
Aya Wehle. Proč už nejsem Alena?
Pro spoustu lidí je to rychlé a vypadá to jako impulzivní rozhodnutí. Že je léto, tak trochu nuda a člověka nenapadne nic lepšího, než si dojít na úřad a změnit jméno. Jenže tenhle příběh se psal celý můj život a touha změnit si své křestní jméno se ve mně zrodila už v dětství. Tehdy to byl jen tichý sen a obrana před realitou, která často a hodně bolela.
Dneska se na to dívám jako součást procesu uzdravení.
Moje původní jméno Alena pro mě historicky nikdy nebylo bezpečným domovem, ale spíše zdrojem rozpaků, těžkosti a strachu. Jako dítě mě rodiče hodně bili. Když měli pocit, že jednám jinak než chtěli, křičeli na mě „Aleno!“. V tom slově se vždycky tak nepříjemně nakumulovalo temno, zloba, nejistota a hlavně bezmoc. Když pak bylo na chvíli lépe, máma mi říkávala sladce „Alenko“. V té zdrobnělině ale nebylo moc laskavosti, já tam cítila spíš nějakou nenaplněnou touhu, snahu nějak změkčit předchozí bolest a ohromnou nejistotu. Věděla jsem, že je to takový ten klid před bouří, vlastně tam byla jistota v tom, že bouře přijde. A přišla. Takže z Alenky se pro mě stala spíše úzkost, cukr před bičem a tedy varianta, kterou bych si taky nevybrala.
Moje máma tomu vůbec nasadila korunu když jsem se jí jednou zeptala, proč mě pojmenovali Alena. Čekala jsem asi poetičtější příběh než její strohé shrnutí, že: „To si vymyslel táta. Asi se tak jmenovala nějaká jeho milenka.“ Tím jsem tehdy, myslím, zpečetila můj postoj nejen k tomu jménu, ale celkově k sobě. Abych se přestala úplně odmítat, trvalo to pár let.
V dospělosti jsem se s tím vším sice naučila žít, ale že by tam byl úplný vnitřní soulad, se říct spíš nedá. Jméno Alena jsem si nakonec nechala jako štít. Jako formální identitu a použivala jej často v kruzích, kde jsem se netoužila příliš emočně obnažovat nebo kde se hodilo mít odstup.
Život v masce mě unavuje. Obzvlášť když vím, jak chutná skutečná svoboda.
Mám v sobě kus autismu. Nesnáším na lidech masky a někdy jsem ochotná udělat opravdu hodně pro to, aby je vedle mě sundali. Aby alespoň na chvíli byli upřímní a odpověděli mi bez ohledu na to, co se v tu chvíli hodí.
Kdykoli jsem si mohla vybrat a určit, kým jsem, znělo mi ze všeho nejlépe Aya či Ali. To druhé se ale hůře skloňuje a pořád to byla zdrobnělina toho jména, o kterém jsem tušila, že si jednou stejně změním. No dobře, teď budu upřímná – mám v sobě pořád ideál o manželství a myslela jsem si, že když jednou najdu muže, se kterým už budu napořád, změním si jméno komplet. Jenže fakt, že mám dvě děti a s partnery mi to spíš nevycházelo, mě přivedl k myšlence, že není nutné ty dvě události spojovat za každou cenu.
Takže tedy Aya – jméno spojené s návratem do dětské divokosti, do míst kde si pamatuju čistou radost a bezpodmínečné přijetí. Tak mi říkával můj děda – člověk, který pro mě byl emočně spíš tátou. A pak pár blízkých kamarádů. Aya byla holka co leze na stromy, skáče na kole do vody a hlavu má ve vesmíru. Myslím že ve svých 41 letech mi neubylo na divnosti.
Trvalo to sedm let. Sedm let, kdy jsem se k Aye začala postupně vracet v blízkých kruzích. Zkoušela jsem si to jméno znovu, zabydlovala se v něm a sledovala, co to dělá s mým tělem a myslí. Až jsem se v tom usadila a zjistila, že tak je mi opravdu lépe.
S každým oslovením „Ayo“ na mě dýchá radost ze života, který jsem si vytvořila. Z toho, který už nedefinuje moje původní rodina, ale já sama.
Dozrál tu čas. Odhazuju starou slupku a vyrážím do světa s novou, skutečnou identitou. Už nepotřebuju přezdívky, zdrobněliny ani alternativy. Druhou půlku života chci prožít v pravdě a v souladu s tím, kým se cítím být. Oficiálně, s novou občankou.
Dnešek tedy není jen o papírování a výměně dokladů, ale je to akt osvobození. Svému vnitřnímu dítěti šeptám, že je v bezpečí, že staré křiky ztratily moc a svou dospělou ženskou identitu držím sestersky za ruku.
Původní jméno Alena se ještě dlouho bude objevovat, knížku Citlivka jsem tak napsala a minimálně do léta roku 2027 se budou prodávat aktuální výtisky. Poutníka už ale vydám jako Aya.
Bude to ještě proces, ale až se někde potkáme, bude to už v novém.
eBook zdarma / TEST
Máte to, co 80% lidem chybí? Patříte mezi menšinu vysoce citlivých? Otestujte se. Vytvořila jsem pro vás rozšířený test ZDARMA.
E-BOOK ZDARMA
