O rozloučení a zrodu nového já


před 3 lety

   Znáte ten rozpačitý úsměv při pohledu na těhotenský test se dvěma čárkami, nebo si jej někdy představujete? Radost, šok, nebo taky všechno najednou.  Tak jako tak je to změna a tu záplavu emocí je přece potřeba s někým sdílet. Jenže, není na sdílení brzy? Co když ... ne co když. Jednou jsem těhotná a děje se všechno to jiné, nové a zvláštní.

     A tak jsem se rozhodla, že o tom budu mluvit a oznámím to všem, komu se moje nálady a stavy nebudou zdát normální. Někteří se trochu podivují nad sdělením, že je to teprve rané stadium a může se to změnit. Jakoby se báli sdílet stav, který nemusí trvat dlouho i přesto, že se jich to netýká. Ale ten nový život tam je a zaslouží si pozornost.

    Z tohoto těhotenství jsem byla rozpačitá a rozrušená. Nijak jsem to neplánovala, přišlo to dřív než bych chtěla a mojí dcerce byl teprve rok. Jo, jsou ženy které otěhotní i během šestinedělí, ale osobně si nedokážu představit péči o dvě tak malé děti. Tedy ne o takové, jako je Anička. Navíc jsem se radovala z toho, že se zase vracím do života mimo kojení a haldy plenek. A tak dlouho jsem přemýšlela, zda se mám radovat, až mi na jedné z kontrol oznámila doktorka, že tomu malému nebije srdce. „Je mi to líto. Vypíšu Vám tedy žádanku na revizi... nebo, „Vy nechcete do nemocnice?“ Ta druhá věta mi docela lichotí. To už je na mě vidět jaký jsem mimoň? Výborně. Rozhodla jsem se, že chci své třetí těhotenství prožívat až do konce.

 

    To první za mě „vyřešili“ lékaři, nikdo se mě neptal zda a jak to chci, prostě jsem šla na potrat kvůli genetické vadě a hotovo. Později jsem byla ráda, že jsem nemusela řešit morální dilema a než jsem se vzpamatovala, bylo po všem a já teprve hledala pojmenování toho, co cítím a jak se vypořádám se všemi těmi pocity.

    Trvalo ještě další dva týdny než se začalo něco dít. A tak jsem celou dobu byla těhotná, unavená, cloumaly se mnou hormony a přitom jsem nosila mrtvý plod a čekala, až se pustí. Tušila jsem, že budu čekat dlouho, u mě se nic neděje rychle. Za tu dobu jsem se stihla smířit s tím, že to tentokrát zase nevyjde a rozloučit se s mládětem, co ve mě chvíli žilo. Nebyla jsem smutná, jen jsem potřebovala čas pro sebe. Když „to“ přišlo, byla to síla. Dostavily se kontrakce, silná bolest a bylo jasné, že ten den nezvládnu nic jiného. Plakala jsem, zároveň se radovala, že už se to děje, chvíli mi bylo špatně a chvíli ještě hůř. Psychicky to bylo náročné stejně jako porod s tím, že na konci přišla úleva a radost aniž bych měla u sebe nějaké novorozeně. Zalila mě hřejivá radost ze silného prožitku a z nového zrození. Nenarodilo se dítě, ale nový rozměr mého já. Cítila jsem se vnímavější vůči sobě, sebejistější a silnější. Děkovala jsem za možnost to všechno prožít. Když o tom teď píšu a mluvím, překvapují mě soucitné pohledy ostatních, protože já žádný smutek necítím. Všechno to bylo tak přirozené, tak správné.

    Většina mých kamarádek byla překvapená, že jsem chtěla prožít „potrat“ doma. Jejich argumentem je, že by nesnesly pocit, že je v nich něco mrtvého. Já bych ale už nesnesla pocit, že mi někdo přesně toto nasouká do hlavy, vyděsí mě všemi možnými komplikacemi, dotlačí mě pod kudlu a místo příležitosti objevit kus sebe mi naordinuje vděk doktorům za mnohdy nelidský přístup.

    To, co máme v sobě, je dar, ať už je to cokoliv. Těhotenství je vzácný stav a jeho průběh je celkem trefně nazývaný jiný. Je navíc ještě tak jiný, že je pokaždé jiný. Případů, kdy na konci není zdravé dítě, je strašná spousta, ale obecně se před nimi snažíme zavírat oči, jako kdyby to mělo někomu ublížit. Přitom nejvíce ubližujeme sobě právě tím, že to všechno odmítáme přijmout tak, jak je. Odmítáme sami sebe s tím, co máme a smutníme za tím, co si myslíme, že bychom mít měli. 

    Dokud se nenaučíme přijímat bolest, nemoci a smrt, nemůžeme žít naplno a jedinou cestou k vnitřnímu klidu je sebepřijetí. Jak jasné, že? Akorát že společenské zvyklosti nás obvykle dovedou k úplně jiným postupům.

    Kdybych byla teď v situaci se svým prvním těhotenstvím, na jeho konci bych si s tím malým chtěla chvíli pobýt, rozloučit se a poděkovat mu za všechno co ssebou přinesl. Mimo jiné i cestu pro Aničku. S tím třetím jsem to stihla a jsem za to vděčná. Jestli tím umetl cestu dalšímu dítěti, se nechám překvapit. Ale i kdyby ne, byl to silný zážitek, který stál za to jej prožít.

    Zážitky nemusí být pozitivní, ale musí být silné a zkušenost je nepřenositelná. Děkuju.

 

Líbí se vám moje články? Tušíte, že jste taky vysoce citliví?  Stáhněte si můj e-book zdarma a otestujte se.

Chcete vědět víc o hypersenzitivitě a darem s vysokou citlivostí? Přečtěte si další články na mém blogu, navštivte Facebookovou stránku S citem ven, nebo se přidejte k uzavřené FB skupině mezi ostatní, stejně citlivé lidi.


Alena Wehle

Celý život jsem se snažila svou zvláštní citlivost schovávat, až jsem ve třiceti zjistila, že tento dědičný povahový rys opravdu existuje.

Být vysoce citlivou osobou přináší řadu nevýhod, kvůli kterým je velmi snadné se stáhnout do ústraní s pocitem méněcennosti, ale zároveň je to dar, který když se naučíme přijímat, najdeme opravdové cennosti. Otevřeně mluvím o tom, co cítím, co mě zraňuje, umím si nastavit své hranice a nebojím se věřit své intuici.

A protože jsem už delší dobu průvodkyní po krajině vnější, dokážu vás provést i po té vnitřní a ukázat vám cestu, jak s citem ven.

Více o Alči najdete tady.


Sdílet



Patříte mezi vysoce citlivé?

Otestujte se a zjistěte, jaké jsou vlastnosti hypersenzitivních lidí.

E-BOOK ZDARMA