Trauma v kontextu vysoké citlivosti

Co je to trauma a jak vzniká?


před 4 měsíci

Trauma vysoce citlivých

 

Hypersenzitivní lidé bývají často vnímaní jako přecitlivělé bytosti s nulovou odolností. Některé nálepky jdou ale ještě o kousek dále a kromě různých psychologických diagnóz jim bývá připisovaná posttraumatická stresová porucha jakožto původ jejich citlivosti.
Jak se v tom ale vyznat a rozlišit, jestli jsme se takoví skutečně narodili, nebo jsme jenom prožili něco špatného? Nebo to může být obojí?

Podle Judith Orloff, která se dlouhodobě zabývá vysoce citlivými lidmi, je možné takovou vlastnost získat v průběhu života na základě špatných prožitků z dětství. Pokud jsou děti vystaveny nadměrnému stresu, šoku nebo situacím, na které ještě nejsou dost vyvinuté, můžou si do života odnést určitou vystrašenost a sníženou odolnost vůči stresu. Takový člověk se pak projevuje vyhýbavým chováním, emočními výkyvy nebo neúctou ke svému tělu. A protože působí plaše a křehce, dostává se do kategorie vysoce citlivých.

U získané hypersenzitivity se obvykle nebavíme o tom, že by se takový člověk dokázal výjimečně naciťovat na jiné bytosti, že by vnímal jemnocitnou energii a skrýval umělecké talenty, ale že spíše potřebuje více opečovat a dožaduje se jednání v rukavičkách.

Otázkou ale zůstává, proč si někteří lidé pamatují špatné situace jako nepříjemnou zkušenost a jiným to samé způsobuje trauma. Dost možná proto, že když se narodíme jako takzvané „křehule“, jsme už celkem předurčení k mnohem větší psychické zátěži. A že tu „získanou“ hypersenzitivitu vyhrajeme v jackpotu právě proto, že jsme se narodili mnohem citlivější.

 

Kde se bere trauma?
 

„Mám z toho trauma“ jsme už v životě slyšeli snad tisíckrát a většinou se tím lidé snaží popsat situaci, která jim byla nepříjemná a chtějí si o ni popovídat s kamarády. I když je to v tu chvíli to nejlepší, co se s takovým prožitkem dá dělat, je trauma ještě o něco vážnější pojem.

Trauma je část fyziologického procesu, který nebyl dokončený a v těle zůstal nerovnovážný stav.

Představte si, že v lese uvidíte medvěda. Mozek spoustí pohotovost, aby tělo zmobilizovalo veškeré svoje síly a vy vylezete na strom. Povede se vám to i přesto, že jste toho nikdy předtím nebyli za normální situace schopni. Abnormální nával energie vám pomůže vydat ze sebe ohromné množství energie a když se pak dostanete do bezpečí, padnete únavou.

Jenže když podobný proces nastane v situacích, kdy utíkat nepotřebujete nebo ani nemůžete, zůstane vám ta nahromaděná energie v těle.

No a co pak s ní? Do zásob se vrátit nedá. A protože tu situaci tak jako tak musíte nějak ustát, pokusíte se toho co nejvíce vytěsnit a jít dál. Jenže ta energie potřebuje ven a projeví se někdy později, obvykle v situacích, kdy se vám to vůbec nebude hodit a najednou je to ohromná síla.

Nekontrolovatelný pláč, návaly vzteku nebo pocit beznaděje v situacích, kdy na vás někdo třeba jenom trochu zvýší hlas. Ptáte se co to sakra je, abyste později zjistili, že ten někdo měl podobnou intonaci hlasu jako táta, když vytahoval opasek z kalhot a chystal se vás potrestat. Sice to bylo před třiceti lety, už dávno nejste malé dítě a zvládli byste se ubránit, ale ty pocity jsou stejné.

Někdy ta podobnost s původním prožitkem skoro vůbec nesouvisí a stačí malinký detail, který nám tu dávnou bolest připomene.

 

Mě se ale nic tak strašného nestalo
 

„Neprožil jsem válku, hladomor a nikdy jsem nebyl v ohrožení smrti. Nemůžu říct, že bych trpěl.“

Pro to, abyste si odnesli do života trauma, nemusíte zažívat ty nejhorší katastrofy. Mezi typické traumatogeny patří dětské operace, kdy jsou děti odtrženy od svých rodičů v nemocničním prostředí, nebo poměrně běžný zákrok – trhání mandlí. Dalšími typickými případy jsou dlouhodobé vystavování se stresu nebo nedokončené – nedoprožívané situace. Když vás například někdo opustí a vy nevíte, co se s ním stalo. Nebo někdo zmizí, tušíte že zahynul, ale nedá se to ověřit.

Pro mě osobně se stalo traumatem setkání s potratem. Tenkrát poprvé, kdy mě doktor poslal ve čtvrtém měsíci těhotenství na ukončení z důvodu velmi vážného poškození plodu. Než jsem se s tím stihla smířit, porodila jsem v bolestech piditělíčko, co sestra okamžitě odnesla. Nestihla jsem mu nic říct, podívat se jak vypadá, rozloučit se. Nic. Teď vím, že bych to udělala jinak, abych se s tím vyrovnala a mohla ten prožitek uzavřít.
 

Citliví lidé vnímají úroveň stresu jinak
 

Hypersenzitivní lidé reagují na podněty mnohem silněji.

A to je jedním z důvodů, proč to, co někdo popisuje jako špatnou zkušenost, může hypersenzitivní člověk vnímat jako trauma.

Neříkám tím, že jsou všichni hypersenzitivní lidé traumatizovaní, ale mají k tomu mnohem větší tendence.

Často se na terapiích v lese dostaneme k prožitkům, které podle mých klientů nejsou nijak zásadní. Jenže je jako nijak zásadní považují proto, že jim to řekli jejich rodiče nebo okolí.

„Nesmíš si to tak brát, nic vážného se nestalo.“

„Už to nech být, nebudeme se o tom dále bavit.“

„Běž raději hned do práce, ať přijdeš na jiné myšlenky.“

 

Co můžete dělat proto, abyste si neukládali další traumata?
 

Mluvit o tom co se stalo a jak jste se u toho cítili. I když se člověku často nechce a nejradši by zalezl sám do kouta, je skvělé mít někoho nablízku. Třeba alespoň na telefonu.

A pokud chcete pomoct někomu blízkému, dejte mu možnost s vámi mluvit o tom, co prožívá nebo prožil. Nejhorší možnou variantou je shazovat jeho vlastní dojmy, protože to v tu chvíli sami považujete za prkotinu.

 

A co s traumaty, která si neseme v sobě?
 

Dlouhodobě se považuje za účinnou léčbu kombinace psychoterapie a psychofarmak. A protože se vždy snažím hledat způsoby bez chemie a vydávat se cestou pochopení, přijetí a přirozeného léčení, tu druhou variantu beru jako krajní možnost.

Z pohledu neurofyziologie ale samotné povídání nestačí a je potřeba do léčení zapojit i tělo. A to je taky jedním z důvodů, proč považuju terapii v lese za účinnější, než samotné sezení mezi čtyřmi stěnami.

Když člověk může chodit, volně se hýbat, občas máchat rukama nebo poskakovat. 
Pokud máte i vy sami chuť vyrazit, více informací najdete zde.

 

Zajímají vás projevy traumatu v běžném životě? Chvíli vydržte, pokračování bude v dalším článku.


Alena Wehle

Celý život jsem se snažila svou zvláštní citlivost schovávat, až jsem ve třiceti zjistila, že tento dědičný povahový rys opravdu existuje.

Být vysoce citlivou osobou přináší řadu nevýhod, kvůli kterým je velmi snadné se stáhnout do ústraní s pocitem méněcennosti, ale zároveň je to dar, který když se naučíme přijímat, najdeme opravdové cennosti. Otevřeně mluvím o tom, co cítím, co mě zraňuje, umím si nastavit své hranice a nebojím se věřit své intuici.

A protože jsem už delší dobu průvodkyní po krajině vnější, dokážu vás provést i po té vnitřní a ukázat vám cestu, jak s citem ven.

Více o Alči najdete tady.


Sdílet



Patříte mezi vysoce citlivé?

Otestujte se a zjistěte, jaké jsou vlastnosti hypersenzitivních lidí.

E-BOOK ZDARMA