Jak se dá přežít rozchod?

Jak vnímají rozchody hypersenzitivní lidé


5. 11. 2018   Citlivý blog  


 

 Vysoce citliví lidé se  dokážou velmi rychle zamilovat. Počáteční euforie je dokonce tak silná, že dokáže protějšek dost zaskočit nebo dokonce zařadit zpátečku. Celý svět je najednou kouzelný, tráva je zelenější, růže voňavější,  nudná práce se pomalu stává koníčkem a doposud spící múza nás zavalí skvělými nápady. I proto se o nás píše, že dokážeme vést šťastnější život, než ostatní. Jenže ne každý takový začátek pokračuje stejným způsobem a občas se dostaneme do situace, kdy ve vztahu nejde pokračovat.

 

 

Už to slovo samo o sobě vzbuzuje u spousty lidí smutek, ačkoliv se jich to netýká. Podle některých psychologů je to obdobná situace jako smrt blízké osoby. 

Pro vysoce citlivé je rozchod doslova energetickou sebevraždou. Dokonce i spousta těch, kteří tuší, že vztah už neplní svou funkci, tak raději své rozhodnutí odejít odkládá. Už totiž vědí, co všechno se tím spustí. Nesnesitelný stesk, smutek, únava, vyčerpání a pochyby o sobě samém nabírají teprve pořádných obrátek.

A pokud zrovna prožíváme období, kdy potřebujeme odpočívat, tak se takový rozchod nemůže vůbec hodit. Zkrátka na něj nemáme dost sil.

         

Někdy to musí přijít

 

Sama si pamatuju na období, kdy jsem věděla, že ze vztahu musím odejít. Intuice mě vedla někam jinam, ale bála jsem se vykročit, protože jsem tušila, že nemám dost sil to všechno zvládnout. Bylo by jednodušší to nějak skousnout a zahrát si na piano v nově zrekonstruovaném podkrovním bytě.  Jenže já musela.

Zůstala jsem sama, neměla jsem kde přespat, chyběly mi peníze a na práci jsem si půjčovala auto. 

Přespávala jsem na zahradě u rodičů ve stanu a každý večer jsem pochybovala o tom, jestli si ještě v životě vůbec něco zasloužím. Panika se střídala s úzkostí, neměla jsem chuť se na sebe podívat a snažila jsem se to jenom nějak přežít.

Když jsem po roce našla zázemí a stabilní práci, dolehla na mě únava a stres a já spala. V tramvaji, ve vlaku, celé víkendy. Trvalo mi několik měsíců, než jsem nabrala sílu na normální život. O hypersenzitivitě jsem tenkrát netušila a bylo těžké vysvětlit ostatním, že nejsem líná ani nemocná. A že to ani neznamená, že nemám ráda změny, jenom jich nesmí být moc najednou a potřebuju na ně čas.
 

 

Nejtěžší situace ale je, když milovaná osoba odejde s někým jiným. 

„Jak je to možné? Dali jsem do vztahu všechno, snažíme se být lepšími, a ono to nestačí.“ Svírá se nám hrdlo, přestáváme dýchat a nedokážeme se zbavit pocitu, že jsme ti špatní, méněcenní a v životě nemůžeme obstát.

Jsme najednou rozložení na několik částí a nedokážeme se „sebrat“ a dát dohromady.

Nedokážeme chodit na stejná místa, kde jsme courali s partnerem, abychom se nezačali dusit. Nejsme schopni si koupit oblíbené víno ani sýr, co jsme si krájeli k filmu a když slyšíme písničku, co nás doprovázela na cestách autem, tak je to pomalu na zástavu srdce.

A protože jsme tak vnímaví, je podobných detailů snad milion. 

 

Přes to všechno k sobě zkusme být upřímní

 

Cítíme vztek a smutek a  je to strašná bída. Je to ale opravdu pouze práce člověka, který odešel? Je to jeho zásluha, nebo je nám to vlastní? Není to náhodou naše emoční chudoba a pocit neustálého nedostatku? Co když se sytíme pouze přítomností partnera a neustále sníme o tom, až přijde ten pravý? 

Ten, se kterým konečně zažijeme pocit celistvosti, budeme konečně šťastní? A on ne a ne přijít, až jsme z toho zoufalí. Pokud si odpovíme na tyhle otázky, tak si můžeme pogratulovat. Jenže ne každý na ně má sílu. 

Potřebujeme porozumění, zázemí a pohlazení. Kde to ale najít?

Připadáme si tak sami, zdrcení, psychicky i fyzicky na dně.

Spousta lidí v okolí má potřebu v takových situacích něco  hodnotit a dávat chytré rady. A jak víme, ty jsou nejmíň potřeba. Obzvláště pro nás, citlivé. Když nám někdo poradí, co máme dělat proto, abychom se měli stejně dobře jako on, tak nám tak akorát zarazí kudlu do zad, hořce polkneme a smiřujeme se s tím, že tady úlevu nenajdeme.
 

Přijetí a žádné soudy
 

Občas se zdá naprosto nemožné něco takového najít. A občas to přijde od lidí, od kterých bychom to v žádném případě nečekali.

Slyšeli jsme to snad tisíckrát. Přátelství je nad zlato. No a když na to přijde, dostaneme se do krize, tak se ukáže, že těch přátel moc nemáme, nebo dokonce musíme hledat nové a je to taková prověrka našich vztahů. 

Stačí mít kolem sebe pár lidí, kteří nás vyslechnou, vezmou nám telefon a řeknou pár vlídných vět. Ten pocit, že nejsme úplně sami, je k nezaplacení.

A pokud pak tu krizi překonáme, tihle lidi nám zůstanou. Může jich být sotva hrstka, ale jsou to ti důležití, kterým stojí za to pak věnovat svou pozornost.

 

 

Ten proces může trvat opravdu dlouho a zcela zásadní věcí je tu situaci nepopírat.

Popíráním situace nebo nadějemi na to, že se partner vrátí až mu to všechno dojde, si akorát prodlužujeme nepříjemné období a celý proces pak trvá o to déle. Jasně, bude to stát potoky slz, nechutenství nebo naopak záchvaty s čokoládou, ale po čase nám opravdu bude lépe.

 

2. Vzdejte se společných věcí
 

 S fotkou své milované osoby v peněžence nebo na nočním stolku se s rozchodem budete smiřovat opravdu těžko. A stejně tak s věcmi, které jsme dostali jako dárky a pořád nám jej připomínají. Pokud to opravdu bolí, tak ty věci zabalte do krabice a alespoň je odneste někam do sklepa nebo je někomu darujte. Chvíli to bude nepříjemné, ale časem se vám určitě uleví.
 

3. Nezkoušejte alkohol
 

On totiž smutek umí plavat. Když se opijete, bude to ještě horší než předtím, takže pokud se nechcete ničit a utápět ve stesku, raději se zkuste naučit jiné dobroty bez alkoholu.

 

4. Máte nárok na dárky

 

"Začít znovu" je sice klišé, ale ono to funguje. Zkuste se zapsat na nějaký kurz a změnit část svých návyků, na které jste doposud neměli čas.  Co třeba kurz veganského vaření, krasopsaní, nebo hry na kytaru? Něco nového, co vás bude bavit a bude "jenom vaše". Je to skvělý začátek nové cesty.

 

5. Pište si deník

 

Kromě toho, že se budete snažit celou situaci nějak uchopit a popisovat své emoce, můžete si pak zpětně pročítat, jakou cestu osobnostního růstu jste už prošli a co jste získali. Každá bolest je k něčemu dobrá, tak by byla škoda ji nechat jen tak odeznít, když už s ní musíte nějaký čas pobýt.

 

 

 

Chcete se dozvědět více o hypersenzitivitě a nejste si jistí, zda se mezi takové lidi taky řadíte? Stáhněte si eBook zdarma a otestujte se.

Pokud zrovna prožíváte období, které není snadné a rádi byste se o pocity podělili, můžete je sdílet v uzavřené FB skupině mezi citlivými lidmi, kde vládne otevřenost, přijetí a vlídné prostředí.

V případě, že byste všechno rádi probrali individuálně, nebo máte pocit, že na své cestě potřebujete udělat krok dobředu, můžeme vše probrat individuálně na túře Českým krasem.

A jestli nechcete nic sdílet, ale zajímá vás svět citlivých, inspiraci najdete na FB stránce S citem ven.



Alena Wehle

Celý život jsem se snažila svou zvláštní citlivost schovávat, až jsem ve třiceti zjistila, že tento dědičný povahový rys opravdu existuje.

Být vysoce citlivou osobou přináší řadu nevýhod, kvůli kterým je velmi snadné se stáhnout do ústraní s pocitem méněcennosti, ale zároveň je to dar, který když se naučíme přijímat, najdeme opravdové cennosti. Otevřeně mluvím o tom, co cítím, co mě zraňuje, umím si nastavit své hranice a nebojím se věřit své intuici.

A protože jsem už delší dobu průvodkyní po krajině vnější, dokážu vás provést i po té vnitřní a ukázat vám cestu, jak s citem ven.

Více o Alči najdete tady.



Sdílet