Alena Wehle
20. 10. 2018
Co bolí, to roste
Slyšeli jsme to tisíckrát. Kdysi dávno, když jsme si rozbili koleno, v žertu když jsme si sedli na zadek na náledí nebo po úrazech. Nás teď však nebude zajímat fyzická schránka, ale to, co se děje uvnitř.
Duchovní růst. A sem tahle věta skutečně patří.
Je mi těžko a přes potoky slz už nevidím ani svět kolem sebe. Bolí mě srdce, svírá se mi hrudník i hrdlo a je to jako kdyby mi utahovali kazajku. Nevím, jak to zastavit, kde zatahat za provázek a ulevit si od té strašné bolesti.
Nedokážu vstát. Nevím, proč bych to měla dělat, proč vlastně ještě něco dělat a proč vůbec žít. K čemu to všechno je, stejně to akorát bolí.
V takových situacích asi neoceníme chytré rady o tom, že se právě učíme poznávat sami sebe, že je to pro nás obohacením a že si tam na dně máme hezky pobýt. To, co zažíváme tam dole, je totiž často tak děsivé, že se snažíme být co nejdříve někde jinde. Spousta lidí ten stav natolik nenávidí, že si raději nechá předepsat prášky, po kterých se těch propadů nemusí bát.
Ať už se potřebujeme vyrovnat se ztrátou, nějakou změnou nebo vyhoříme, je to pro nás příležitost.
Můžeme zkoumat každou emoci zvlášť. V návalu vzteku se ptát, odkud přišel, proč tady je a co nám přináší. K čemu jsme zahlceni vztekem? Abychom se dokázali odtrhnout od nějakých myšlenek, nebo abychom pochopili, že si vybíráme pořád stejné cesty a vždycky narazíme? Když takové otázky necháme plynout a otevřeme se odpovědím, můžeme narazit na skutečné poklady. A pak další emoce. Zklamání. Není to náhodou příliš často?
Proč neustále něco očekávám od ostatních? A tak dále a tak dále.
Kdybychom v životě zažívali pořád jenom pohodlí, měli všeho dost a svítilo by slunce, tak bychom sice časem ušli nějakou cestu, ale byla by dost krátká a nic moc bychom na ní nepoznali.
Mimochodem to známe z cestování. Když si zaplatíme zájezd u cestovní kanceláře, která nám zajistí všechno od víza až po teplou večeři, vrátíme se sice domů odpočatí, ale nedá se to moc nazvat objevnou cestou.
Když se ale vypravíme na vlastní triko do míst, kde jsme nikdy nebyli, cestujeme v malé skupince, jíme u místních lidí v kuchyni a spíme různě kde to zrovna vyjde, tak se vrátíme často s úplně jinými životními plány a dost to ovlivní naše cíle. Zkrátka objevujeme.
Někdo se potřebuje dotknout smrti, aby začal žít
Každý dostává různé lekce, které jsou ve skutečnosti příležitostmi. Často tak můžeme vidět lidi, pro které je materiální svět tím nejdůležitějším. Jsou nešťastní, když si nemůžou dovolit třetí auto do rodiny a vyprodali jim oblíbený hotel na zimní dovolenou. A pak je potkáte za rok, jsou pohublí, kolem očí mají mnohem více vrásek, ale najednou se o vás zajímají, jsou pokornější a máte si co říct. Bojíte se zeptat, co se stalo.
Ať už je to rozvod, nemoc nebo „jenom“ úzkosti, cestu k poznání vždy doprovází bolest. V tomhle případě to může být poznání toho, že předchozí způsob života jim nepřinášel radost.
Jeden můj známý jezdil v rámci sebepoznání na kole přes koleje vždy těsně před projetím vlaku. Jak sám řekl, potřeboval se dotknout smrti, aby si uvědomil, jak reaguje a co se v něm odehraje. Takový postup samozřejmě nikomu nedoporučuju, ale chci tím říct, že když už se nám něco takového stane, vnímejte. Snažte se přemýšlet nad tím, jak se jmenují ty emoce, které vás doprovází.
Nebojte se smutku
Když už vám zaklepe na rameno podzimní splín, smutek, úzkost nebo dokonce deprese, vždycky s sebou něco přinese. Mimo jiné pochopení. A když pořádně pochopíme sami sebe, zjistíme proč a jakým způsobem se chováme, co u toho cítíme a jak působíme na ostatní, dokážeme se konečně přijmout. Tedy opravdově, takové, jací skutečně jsme. Bez podmínek.
Ne jen v případech, když se hezky oblečeme a užíváme si obdiv. Ale jako lidi, kteří často prožívají něco úplně jiného, než se od nás očekává. Něco, co je skutečně naše.
Pokud zrovna prožíváte období, které není snadné a rádi byste se o pocity podělili, můžete je sdílet v uzavřené FB skupině mezi citlivými lidmi, kde vládne otevřenost, přijetí a vlídné prostředí.
V případě, že byste všechno rádi probrali individuálně, nebo máte pocit, že na své cestě potřebujete udělat krok dobředu, můžeme vše probrat individuálně na túře Českým krasem.
A jestli nechcete nic sdílet, ale zajímá vás svět citlivých, inspiraci najdete na FB stránce S citem ven.
Zajímá Vás svět vysoce citlivých a přemýšlíte, zda jste Vy sami takoví, případně Váš partner nebo někdo z rodiny? Stáhněte si můj e-book zdarma a vyzkoušejte si test.
Pokud tušíte, že vaše vnímavost je vyšší než obvyklá, můžete se propojit s podobně laděnými lidmi ve Facebookové skupině a taky čerpat inspiraci v dalších článcích na mých sítích – předvším na Instagramu a Facebooku.
A pokud nechcete trávit čas na Facebooku, ale rádi byste dostávali upozornění na nový článek, stačí zadat e-mail do políčka vedle textu.
eBook zdarma / TEST
Máte to, co 80% lidem chybí? Patříte mezi menšinu vysoce citlivých? Otestujte se. Vytvořila jsem pro vás rozšířený test ZDARMA.
E-BOOK ZDARMA
