Z oblaku na smrk

Deset citlivých let na křídle


24. 5. 2018   Cestování  


         

       Deset let jsem tahala za provázky, na kterých jsem byla schopná viset i výš než 500 m nad kopcem. Ve druháku na střední jsem se rozhodla, že si udělám papíry na padákový kluzák a patřila jsem mezi nejmladší talenty v tomto sportu. Tenkrát byl paragliding u nás dost vzácný a přátele ve vzduchu jsme spolehlivě poznávali podle barvy a typu padáku.

         Na základním kurzu se člověk učí, jak se bezpečně dopravit ze startu na přistání. Když jsem v roce 2002 poprvé vzlétla z „velkého kopce“ – tedy z kopce s převýšením 500 m, celou dobu mi bušilo srdce ze zážitku, že jsem sama ve vzduchu a jen tak si šoupu nohama nad krajinou. Dobře, nebyla jsem úplně sama. Ve vysílačce se mi ozýval klidný hlas instruktora a průběžně mě naváděl, kterým směrem mám letět. Takové lety jsme absolvovali každý tři a pak jsme po zvládnutí testu mohli žádat o licenci. Jak moc a kdy tahat za řízení, jsme už museli zjistit sami.

       Hned při prvním samostatném letu jsem tak dělala figury, které se piloti obvykle učí nad jezerem a s instruktorem na vysílačce. Já je dělala sama nad lesem. Vývrtka a kompletní zboření křídla jsou divácky velmi zajímavé a já měla štěstí, že jsem po tom představení bezpečně přistála.


 

Léto u pásu
 

       Kompletní paraglidová výbava stojí podobně jako ojetá Fabia a já přemýšlela, kde na to vzít (legálně).
Spočítala jsem si, kolik peněz můžu vydělat za léto a bylo mi jasné, že řešení je za hranicemi. Sehnali jsme s přítelem brigádu ve výrobně plastových lahví v Německu a  tam jsme pracovali tolik hodin, kolik umožňoval zákon a naše síly.

Po týdnu nás na den vyhodili. Píchačky hlásily rekordní přesčasy a šéfové se na nás chodili dívat, jak vypadají blázni, co tohle zvládnou.

Ačkoliv jsme často pochybovali, zda to vůbec přežijeme, po dvou měsících jsme měli pozitivní bilanci. Každý minus deset kilo a plus sedmdesát tisíc na účtu. Nikdy předtím jsem neměla pohromadě tolik peněz a než jsem si to stihla uvědomit, posílala jsem většinu z nich českému výrobci křídel, aby mi ušili to nejmenší, co nabízeli.

Padáky jsou totiž různých velikostí podle váhy pilota  (čím těžší jste, tím větší plachta vás nese) a já se sotva přehoupla přes 50 kg.

Když si paraglidista zabalí celou výbavu, vznikne batoh o velikosti přibližně 150 litrů. Vzhledem k tomu, že měřím jen něco přes metr a půl, to vypadalo, že můj batoh chodí sám. Vážil něco přes dvacet kilo a já si jej pyšně nosila i na pořádně vysoké kopce.

 


 


Turistická vemena
 

       Při startu se obvykle na kopci najde dost diváků. Někteří se ve větru pletou do šňůr, pomáhají zvedat křídla nebo jen tak pozorují. Starší, oprsklí lítači, je za to odměnili interním názvem „turistická vemena“. Jak taky může být zajímavý někdo, kdo je stále jen nohama na zemi, že.

       Zábavu ale padáčkáři nehledají jenom ve vzduchu. Jsou to obvykle tvořiví lidé, kteří se musí vypořádat se spoustou podmínek a přizpůsobit jim plán. A když už jedou desítky či stovky kilometrů na kopec, kde mělo tak akorát foukat a realita tomu neodpovídá, je potřeba ten den prožít jinak. Při létání se člověk učí být otevřený všem možnostem, nenechávat se svazovat domnělými hranicemi a nelpět na detailech. Když se nelétá, dá se ten čas vyplnit buď čekáním na létání (parawaiting), nebo zábavou. A takhle pak vznikají například soutěže různých disciplín. Balení osob do padákového batohu, běh s nimi, testování kapacity aut (rekordem bylo 19 lidí v devítimístné dodávce) a když pak kolem vás projede kolega v nákupním košíku, už se tomu ani nedivíte.
 

Veverky
 

       Přistání na stromě patří mezi ta nejbezpečnější. Proto jsou tak oblíbená. Pilot, který své křídlo rozvěsí na strom, získává přezdívku veverka. Spousta z nich se tak totiž i cítí, pokud neproletí mezi větvemi až k zemi.

Padáčkáři se dělí na dvě skupiny. Ti, kteří už na stromech byli, a ti, kteří tam teprve budou.

       Představte si, že sedíte na kopci. Vedle vás se připravuje pilot ke startu, takový opálený hrdina co si poradí se všemi těmi šňůrami, přístroji a nakonec i s přírodními živly. Vy mu pomůžete natáhnout křídlo a sledujete poslední krok, kterým se odlepí od země. No a za minutu zapraskají větve v lese, ozývají se nadávky a máte ho tam zas.
 

Jak jsem nikam neodletěla
 

       Když mi bylo 17, dostala jsem nabídku vstoupit do „mladých talentů ČR“ a absolvovat s nimi zahraniční výcvik. Byly to intenzivní kurzy létání, po kterých se obvykle piloti začnou výrazně zlepšovat. Skákala jsem tehdy radostí tak vysoko, až jsem zapomněla na svůj věk, že ještě stále nejsem plnoletá a ačkoliv jsem se svými rodiči nežila, stále měli poslední slovo. A to bylo vždycky proti. Turecké vízum mi v pase zůstalo na památku, většina pilotů začala závodit a já zůstala v Beskydech. Nakonec je tam nádherně a v rámci naší republiky je to nejlepší letový terén.
 

 

Citlivý sport nebo adrenalin?
 

       Paragliding je často spojovaný s názvem adrenalinové sporty.

Tím sportem si ale jistá nejsem a adrenalinu je tam o něco méně, než při řízení po D1. Spousta lidí jezdí létat na kopce, kam se dá dopravit až na vrchol autem nebo lanovkou. Tam si vybalí výbavu a vydají se do vzduchu se 100 % jistotou, že jsou podmínky tak akorát. Pokud si piloti do padáku přibalí i trpělivost a pokoru, dá se létat opravdu bezpečně.

       Další skupinou jsou ti, kteří vyhledávají odlehlejší startoviště. Celou tu výbavu si vynesou sami na kopec, sami si vyhodnotí podmínky a odměnou jim je prostor ve vzduchu, o který se nemusí dělit s ostatními. Tady už se dá mluvit o sportu a trocha adrenalinu se určitě taky vyplaví.

       Zcela jinou záležitostí jsou závody, kde se už ostřílení borci vydávají do podmínek, do kterých by žádný jiný pilot nestartoval, nebojí se létat blízko u sebe a adrenalin je to i pro pozorovatele.

       Mně osobně létání dodávalo nadhled, svobodu a možnost podívat se na věci mimo rámec běžného uvažování. Často je potřeba vymyslet zcela jiné a nové řešení takzvaně out of box. Neexistuje možnost nevím, za tu se tvrdě platí, a tak když letíte, nemůžete řešit věci z minulosti ani plány do budoucna, je potřeba neustále hodnotit situaci a přemýšlet jen pár kroků napřed. 
Zároveň jsem se ale mohla až naivně kochat přírodou, vidět život v lese z jiného úhlu, vnímat krajinu všemi smysly a cítit vůně, které často stoupají vzhůru s teplým vzduchem.

       Díky tomu všemu si člověk po dvou hodinách ve vzduchu připadá svěží a problémy ostatních mu připadají malicherné.      
 

 

       Za těch deset let jsem potkala velké množství citlivých lidí. Troufám si říct, že jich bylo více, než těch ostatních a taky proto jsem se cítila mezi padáčkáři vždycky bezpečně. Společně jsme pak sdíleli zážitky ze vzduchu, barvitě o tom vyprávěli a s přibývajícím množstvím alkoholu vznikaly dramatické příběhy s nadpřirozenými schopnostmi. Když je člověk jednou pilot, už si s sebou nese určitou výjimečnost a často vyhledává podobné „magory“.

       Od té doby, co jsem poslala do světa své poslední křídlo však stále pozuruju oblaky, předpověď počasí, vím kde v okolí „by to šlo“ a kde po světě se zrovna létá nejlépe. Občas si na jaře postesknu, že teď zrovna je část padáčkářské obce v italském Bassanu, společně tam pojídají pizzu, probírají plány a já bych tam nejradši byla aspoň na chvíli taky.  Paragliding mě naučil mimochodem i to, že se jezdí „na počasí“. 
       Tak jsme například jeli s přáteli létat do Slovinska. Odjeli jsme o čtyři dny později, jeli jsme do Rakouska, z letových dní byly nakonec jenom dva a všem to bylo jedno, protože jsme celou tu dobu byli na vzduchu. Od té doby nedokážu odjet na dovolenou když vím, že není dobrá předpověď. Termíny i lokalita jsou otevřené až do poslední chvíle a jsem nejradši, když můžeme spát venku nebo v autě.
 

Jak se podívat do vzduchu?
 

      Jestli si chcete vyzkoušet bezpečně volné létání, kde vás nebude rušit zvuk motoru a ucítíte všechno z bezprostřední blízkosti, je ideální volbou tandemový let. V případě hlubšího zájmu si můžete udělat aktivní dovolenou na základním kurzu, ale osobně se držím hesla, že létat málo je nezdravé. Sama se už nechávám vzít pod křídla od svých přátel, kteří stále žijou pod obláčkem. Díky nim si vždycky aspoň na chvíli užiju pobyt v komunitě lidí, kde panuje názorová otevřenost, přijetí a chuť do života.

 

       Přeju vám všem spoustu nadpozemských zážitků a pokud byste se rádi vydali do vzduchu, ať už na tandemu nebo na kurzu, tady najdete zkušené instruktory a tandem piloty, kteří létají s úctou, pokorou a po výjimečném zážitku vás dopraví bezpečně zpátky na zem.

      A pokud vás přece jenom více zajímají vysoce citlivá témata, najdete je na FB stránce S citem ven nebo v uzavřené FB skupině.



Alena Wehle

Celý život jsem se snažila svou zvláštní citlivost schovávat, až jsem ve třiceti zjistila, že tento dědičný povahový rys opravdu existuje.

Být vysoce citlivou osobou přináší řadu nevýhod, kvůli kterým je velmi snadné se stáhnout do ústraní s pocitem méněcennosti, ale zároveň je to dar, který když se naučíme přijímat, najdeme opravdové cennosti. Otevřeně mluvím o tom, co cítím, co mě zraňuje, umím si nastavit své hranice a nebojím se věřit své intuici.

A protože jsem už delší dobu průvodkyní po krajině vnější, dokážu vás provést i po té vnitřní a ukázat vám cestu, jak s citem ven.

Více o Alči najdete tady.



Sdílet