Jak jsem nepoznala Everest

Moje svatební cesta do nejvyšších hor světa


2. 4. 2018   Cestování  


            Už od dětství jsem měla jeden velký sen - vidět na vlastní oči nějakou osmitisícovku a přiblížit se jí. Četla jsem si příběhy horolezců, sbírala obrázky, plakáty a suvenýry, související s nejvyššími horami světa.

            A najednou jsem byla čerstvě vdaná, vybírali jsme společnou svatební cestu a já narazila na letenky do Kathmandú. Skoro se mi zastavilo srdce když Ondra souhlasil s tím, že tam pojedeme utužit společný závazek.

            Poletím si plnit sen! Tři měsíce před cestou jsem přemýšlela jaké to asi bude, až uvidím na vlastní oči Everest. Co když bude v mraku? Ne, nebude, ukáže se mi a já se určitě rozpláču štěstím. Ostatně, brečím i kvůli zdánlivým blbostem, takže tam budu stoprocentně bulet a nebudu se za to stydět.

            Na cestu jsme se vypravili sami dva a na těžko. To znamená, že jsme si nesli veškeré jídlo, spali jsme venku ve stanu a nikdo nám nepomáhal nést naše věci. Tíha manželství se místy zdála být nesnesitelná, ale když jsme se už jednou rozhodli, nešlo to jinak.

           Od prvního dne horského treku jsem byla v úžasu. Cestou z Lukly do Namche Bazaaru jsme potkávali šerpy, kteří vynášeli neuvěřitelný náklad. Představte si, že bědujete kvůli velkému, těžkému batohu a najednou před sebou vidíte jít almaru, dveře nebo rovnou celá vrata. Když jsem se na jednom místě zastavila a postěžovala si, že můj batoh má přes 22 kilo, sedla si vedle mě stařenka s pytlem rýže, co vážil 35 kg a měla jej omotaný šňůrou přes ramena. Žádný zádový systém, bederní pás, nebo měkčené popruhy. Nic. Při pohledu na tuhle usměvavou paní jsem se zastyděla za svoje nářky a za to, co všechno považujeme v životě i manželství za problémy.

            Po prvních dvou kritických dnech jsme došli do Namche Bazaaru a bez ohledu na vlastní stan jsme se složili v lodžii a nechali si naservírovat teplou večeři. Paní domácí se jenom smála, jak si pořád nechápavě prohlížíme okolní kopce a nechceme pochopit, že nikdo neví, jak se jmenují. „Prostě hora, no.“  A že měří bezmála sedm tisíc metrů, vždyť je to jedno, jméno jí na kráse nepřidá.

           V té lodžii jsme ale taky prozíravě odložili další věci, které jsem do té doby považovala za nezbytné s tím, že si je vyzvedneme až cestou zpátky. Tady jsme si poprvé uvědomili, na čem všem lpíme zcela zbytečně.

            Z Namche Bazaaru nás čekala ještě týdenní cesta do prvního sedla, ze kterého je možné vidět Everest. Cestou jsme každý den měli pocit, že tak unavení jsme nikdy nebyli. Můj novomanžel se tajně dopoval různými prášky proti bolesti hlavy, abych to zjistila až v pěti tisíci metrech, kdy jsem už měla oprávněný strach z ohrožení jeho zdraví. A to nás ten den čekal výšvih do sedla.

           Každý krok byl samostatným výkonem. Nesla jsem velkou část společného nákladu a snažila jsem se potlačit černé myšlenky na to, že naše těla budou lemovat tak banální trasu, jako je tento trek. Po pěti hodinách jsem seděla na vrcholu, děkovala jsem Bohu a brečela jsem štěstím, že jsem to přežila a muž za mnou za chvíli vyleze taky. Mezitím došli i šerpové americké výpravy a začali tam se svými klienty natáčet recenzi na péřové oblečení. Poslouchám, jak modelka popisuje situaci a slyším větu, že má za hlavou Everest. Cože? Kde? Ptám se jich kde to jako je a oni mi ukazují nejvýraznější šedý hranol přímo přede mnou.

            No potěš! To je ono, o tom celou dobu sním a teď bych na to skoro zapomněla? Jo a kde je ten můj muž? Ten se drží za bolavou hlavu a hlásí, že má dost.  Fotíme se s tím šedým hranolem, plácáme si rukou a bez protahování se vrháme sestoupat 800 výškových metrů do dalšího údolí.

            Příležitost k výhledům na Everest, Lhotse a Cho Oyu jsme ještě dostali následující den při výstupu na vyhlídku a poslední zmíněná královna nás pak doprovázela ještě pár dnů. Dostala jsem tak příležitost si to všechno znovu a znovu prožít, uvědomit si čím je to všechno tak důležité a díky tomu zjistit to, že mi tyhle hory posílají mnohem důležitější vzkazy.

A to takové, že to manželství, které tady s radostí oslavujeme, zůstane dost možná v tom předchozím údolí se všemi těmi zdánlivě nezbytnými věcmi a pod tíhou představ o tom, jak má vypadat celý můj sen.

            Po půl roce od naší velkolepé cesty jsme vyplňovali rozvodové papíry a s pokorou jsem musela uznat, že jsem ten Everest tak nějak minula po všech stránkách.

 

Pokud se chcete dozvědět více o cestách do přírody, nebo o životě s darem vysoké citlivosti, přijměte pozvání na FB stránku S citem ven. Najdete tam i přístup do uzavřené skupiny, která slouží ke sdílení všeho toho vysoce citlivého objevování.



Alena Wehle

Celý život jsem se snažila svou zvláštní citlivost schovávat, až jsem ve třiceti zjistila, že tento dědičný povahový rys opravdu existuje.

Být vysoce citlivou osobou přináší řadu nevýhod, kvůli kterým je velmi snadné se stáhnout do ústraní s pocitem méněcennosti, ale zároveň je to dar, který když se naučíme přijímat, najdeme opravdové cennosti. Otevřeně mluvím o tom, co cítím, co mě zraňuje, umím si nastavit své hranice a nebojím se věřit své intuici.

A protože jsem už delší dobu průvodkyní po krajině vnější, dokážu vás provést i po té vnitřní a ukázat vám cestu, jak s citem ven.

Více o Alči najdete tady.



Fotogalerie




Sdílet