Když je inteligence hypersenzitivních tak trochu na škodu

A jak o svůj intelektuální obrázek nepřijít


14. 2. 2018   Citlivý blog  


    Všichni si přejeme být chytří a naše ego se ještě navíc stará o to, abychom to ostatním dali náležitě najevo. Vysvědčení s vyznamenáním, přijetí na školu, diplom či získání dobře hodnocené práce obvykle oslavujeme jako významné události.
 

Tak proč by to jako mělo něčemu vadit?


   V případě lidí s vyšší mírou citlivosti nebo rovnou hypersenzitivních (HSP – highly sensitive person) to však taky znamená, že se jim hlavou honí mnohem více věcí, které musí zpracovávat. Během dne tak vnímají mnohem více podnětů, zpracovávají více situací a díky tomu jsou snadno tím vším zahlceni a potřebují odpočívat. Odpočinek a čas pro sebe jsou však docela vzácné benefity a chytrý člověk to přece všechno zvládne.

   Je je to ale jako s chytrými telefony. Když jme měli tlačítkové zařízení s anténou, baterka v něm vydržela klidně týden. Tomu už se s iPhonem v kapse skoro nechce věřit, protože ten potřebuje dobíjet každý den, občas zamrzne a v chladném počasí nebo přílišném horku se rovnou sám vypne.

   A takový vysoce citlivý mozek to má podobně. Za den zpracovává tisíce informací, podnětů a provázanost mezi nimi. Mluví s lidmi, řídí auto, střídá prostředí. Vnímá obrazy, vůně, zvuky a toto všechno si musí zatřídit do šuplíků. Ano, to dělají všichni. Jenže ty HSP šuplíky jsou opravdu velké a tak zkrátka člověk občas zamrzne, nebo se vypne, protože je toho už na něj příliš.

„Vnímáš mě, nebo jsi úplně mimo?“ 
„Co? No ...“

Tohle jste už asi slyšeli, že? Tak vypadá to zamrznutí a uznejte sami, že v takových chvílích člověk nevypadá zrovna jako intelektuál.

     A jak dlouho trvá takové zamrznutí? Někdy je to jen okamžik, kdy jen tak koukáme do prázdna, ale po náročném období to může trvat mnohem déle. Potřebujeme být v režimu dobíjení a postupně dočerpávat energii, což není možné v interakci s dalšími podněty.
 

   Pokud jste vysoce citliví, nebo máte ve svém okolí někoho, na kom vám záleží, berte tuto větu opravdu vážně. Je to výstražné znamení toho, že se blíží vyčerpání. Spousta lidí si na podobné fráze už zvykla, protože je lidé používají i v případech, kdy se jim jen do něčeho nechce.

Většina hypersenzitivních jsou ale snaživé bytosti, které se snaží své úkoly plnit jak nejlépe umí (berou totiž velké ohledy na lidi kolem sebe) a když už jim dochází síly, upřímně hodnotí svůj stav.
 

Dobíjejme průběžně
 

Jedinou možností, jak předejít zamrznutí, úplnému vypnutí, nebo abychom občas nepůsobili takzvaně „na blbečka“, je řádná péče o vlastní zdroje energie a jejich průběžné doplňování. Spousta těch, kteří se ještě nenaučili hospodařit s vlastním tělem, se snaží doplnit energii jídlem,  často cukrem a následky dobře známe. Zkusme to ale jinak.

 

  1. Najděte si každý den chvilku pro sebe, kdy jen tak bez výčitek na chvíli zavřete oči a přerušíte všechny myšlenkové procesy. Může to být o samotě v autě (nemyslím při řízení), při čekání na vlak, po obědě v parku, nebo v případě nouze i v práci na toaletě.
  2. Myslete na to, že potřebujete do přírody. Pokud jste dlouho nebyli v lese, zkuste tam nějakou vycházku přidat co nejdříve.
  3. Naučte se říkat ne. Pokud se k vám chystá návštěva, která se pozvala tak nějak sama, nebojte se jim říct, že se vám to nehodí a necítíte se dobře. Pokud to jsou přátelé, pochopí to. A tak jako tak, je lepší někomu s předstihem zrušit plány, než pak být nespolečenský, nebo dokonce protivný.

 

  Pokud tušíte, že vaše míra citlivosti je vyšší než obvyklá, můžete čerpat energii i v uzavřené FB skupině s ostatními, kde najdete i tipy na publikace, kurzy a vše, co je nám, citlivým, blízké. Nebo můžete sledovat FB stránku, kam přidávám mimo jiné odkazy na nové články na svém blogu.

Skupinu najdete tady:

https://www.facebook.com/groups/347438359094446/

FB stránku tady:

https://www.facebook.com/alenawehle/

A pokud nechcete trávit čas na Facebooku, ale rádi byste dostávali upozornění na nový článek, stačí zadat e-mail do políčka vedle textu.

 

 



Alena Wehle

Celý život jsem se snažila svou zvláštní citlivost schovávat, až jsem ve třiceti zjistila, že tento dědičný povahový rys opravdu existuje.

Být vysoce citlivou osobou přináší řadu nevýhod, kvůli kterým je velmi snadné se stáhnout do ústraní s pocitem méněcennosti, ale zároveň je to dar, který když se naučíme přijímat, najdeme opravdové cennosti. Otevřeně mluvím o tom, co cítím, co mě zraňuje, umím si nastavit své hranice a nebojím se věřit své intuici.

A protože jsem už delší dobu průvodkyní po krajině vnější, dokážu vás provést i po té vnitřní a ukázat vám cestu, jak s citem ven.

Více o Alči najdete tady.



Sdílet