Vysoce citliví lidé (HSP) v korporátu

Musíš se přizpůsobit, však si zvykneš.


30. 1. 2018   Citlivý blog  


Musíš se přizpůsobit, však si zvykneš.

   Většina z nás došla během svého života k závěru, že být citlivý není zrovna v kurzu, a pokud se nenaučíme předstírat „tvrdost“, tak nás nikdo nebude brát vážně.

   Život není peříčko. Makej. Tak už nad tím nepřemýšlej. Zrychli. Spát můžeš, až ... po smrti.

   Na chytré rady je možné narazit na každém kroku a většinou jsou zdarma k dispozici, aniž bychom o ně žádali. Je vůbec možné v takových podmínkách přiznat okolí, že jsme citliví? Nebo rovnou vysoce citliví?

   Když si zpětně vybavím všechny ty situace, kdy jsem se snažila získat mezi spolužáky či kolegy uznání, bylo to často o předstírání hroší kůže a o výkonech.

   Před pár lety jsem se v jedné velké firmě stala obchodníkem roku. Tenkrát jsem si moc přála všem dokázat svoji sílu a věděla jsem, že měřitelnost penězi je pro spoustu lidí zásadní. Užila jsem si chvíli to pozlátko, poplácání po rameni, ale kromě toho, že jsem už neměla žádnou sílu věnovat se partnerskému vztahu, nebyla jsem schopná ten výkon udržet. Vyčerpala jsem všechny své zásoby energie, byla jsem předrážděná a nakonec jsem onemocněla. Nebylo to nachlazení na dva týdny, ale nadměrná únava, trvající několik měsíců, se kterou jsem nebyla schopná plnit běžný pracovní úvazek.

Je třeba držet hubu a krok

   Pro spoustu lidí je to heslo, jak přežít. Na konci pracovního týdne jsou tak unavení, že jdou rovnou do postele a odpočívají, aby byli v pondělí schopni plnit všechny požadavky svého šéfa.

   Jenže to věčné přizpůsobování se a předstírání, že jsme stejní jako ostatní, je cestou do pekel. Zahazujeme tím šanci vyznat se sami v sobě a vysvětlit to i všem ostatním. Jasně, asi není úplně šťastné říct na poradě, že jsme hypersenzitivní a potřebujeme tedy více času, prostoru a rostlin kolem sebe. Můžeme se ale začít projevovat skrze své silné stránky. V obchodním týmu se jistě hodí mít cit pro situaci, vyznat se v řeči těla nebo schopnost budování kvalitních a dlouhodobých vztahů se zákazníky (pokud není cílem týmu jednorázový prodej). Empatie a vnímavost není vlastní všem, stejně jako přirozeně kultivovaný projev.

Nejsi týmový hráč, zkus to jinde

   Vstupní branou do spousty firem je rozsáhlý pohovor, tedy assessment centre. Pomocí řešení modelových situací tak skupina personalistů hodnotí reakce uchazečů na různé situace. Je potřeba prokázat určitou soutěživost a schopnost spolupracovat v týmu. Vzhledem k tomu, že hypersenzitivní lidé bývají soutěživí spíše vzácně, jsou opatrní a vyhýbají se konfliktům, není pro ně snadné prorazit zrovna tímto způsobem. Jak máme asi spolupracovat s týmem, který známe v lepším případě dvacet minut? Přirozenou reakcí je sedět a pozorovat, jak se projeví ostatní – ideálně aspoň hodinu, abychom získali nějaké informace a pak si je ještě pečlivě vyhodnotili. Jenže zatímco se snažíme zorientovat kdo je kdo, je tahle část už dávno u konce a odcházíme s nálepkou pomatence, který snad ani nerozumí zadání. 

   U těchto zadání velmi záleží, jakou důležitost mají jednotlivé části. Tam, kde je rozhodujícím faktorem osobní pohovor s personalistou (tedy jen ve dvou), můžou citliví lidé velmi zapůsobit. Naopak tam, kde je kladen důraz na výsledky týmové hry, snad asi ani nemusíme vůbec chodit.

Dobrá práce není pro všechny

   Většina pracovních pozic ve známých velkých firmách, které se pak hezky vyjímají v životopise, je spojena s vysokým nasazením a anonymním výkonem. Pro většinu citlivých lidí je neuvěřitelně náročné začlenit se do takového režimu, protože jejich hodnoty jsou mimo rámec požadovaného plnění. Citliví lidé hledají smysl svého snažení, snaží se ovlivnit náladu v týmu, vztahy mezi lidmi a nechápou, jak může vedení zajímat jen jeden konkrétní výsledek v tabulce, když se povedlo během roku tolik jiných, skvělých věcí.

   Z dlouhodobého hlediska tak není možné být spokojeným zaměstnancem, pokud nemáme sebedestruktivní sklony. A tak je jedinou možností se projevit a buď to vyjde, nebo je potřeba jít jinam. Spousta lidí časem vystřídá několik podobných zaměstnání a dojde k závěru, že jako zaměstnanci jsou úplně k ničemu. Připadají si neschopní a unavení. Jenže to, že se na něco úplně nehodíme, vůbec neznamená, že se nehodíme na nic.

A co mám jako dělat?

   Objevit svůj talent. To je to trapné, moderní klišé. Jenže teď nemyslím nějakou zázračnou schopnost, díky které se člověk stane přes noc expertem na konkrétní téma. Teď myslím objevení svých schopností, sebe sama a vlastních nároků na zpracování určitých situací. Vysoká citlivost je cenné nadání vnímat, cítit odpovědnost vůči lidem, přírodě, světu a díky silnému sociálnímu cítění jsou hypersenzitivní lidé často senzory lidských limitů. Přestaňme o sobě pochybovat a přistupujme s respektem ke svým nárokům na život. Jsou sice často vyšší, než bychom si přáli, ale ona ta citlivost zkrátka něco obnáší. Když na to budeme myslet, naše jinakost nám nebude zátěží, ale silnou stránkou.

 

Nejste si jisti, zda jste sami vysoce citliví? Stáhněte si můj e-book zdarma a otestujte se.

Chcete vědět víc o hypersenzitivitě a darem s vysokou citlivostí? Přečtěte si další články na mém blogu, navštivte Facebookovou stránku S citem ven, nebo se přidejte k uzavřené FB skupině mezi ostatní, stejně citlivé lidi.



Alena Wehle

Celý život jsem se snažila svou zvláštní citlivost schovávat, až jsem ve třiceti zjistila, že tento dědičný povahový rys opravdu existuje.

Být vysoce citlivou osobou přináší řadu nevýhod, kvůli kterým je velmi snadné se stáhnout do ústraní s pocitem méněcennosti, ale zároveň je to dar, který když se naučíme přijímat, najdeme opravdové cennosti. Otevřeně mluvím o tom, co cítím, co mě zraňuje, umím si nastavit své hranice a nebojím se věřit své intuici.

A protože jsem už delší dobu průvodkyní po krajině vnější, dokážu vás provést i po té vnitřní a ukázat vám cestu, jak s citem ven.

Více o Alči najdete tady.



Sdílet