Pojďte klidně blíž, ale ne zas moc

Hypersenzitivní lidé ve společnosti


23. 1. 2018   Citlivý blog  


   Podle teorie proxemiky (věda, která se zabývá vnímáním osobního prostoru) se dělí prostor kolem nás v horizontální rovině do čtyř základních zón: 

  • intimní zóna – do 45 cm
  • osobní zóna – od 45 cm do 1,2 m
  • společenská zóna (sociálně – poradní) – od 1,2 m do 3,7 m
  • veřejná zóna – od 3,7 m až na hranici srozumitelnosti komunikačních kanálů

    Spodní hranice intimní zóny je totožná s fyzickým kontaktem a je tak vymezená těm nejbližším lidem – partnerovi, dětem, případně přátelům. Osobní zóna je sice trochu širší, ale pořád je to ještě prostor, kdy svůj protějšek vnímáme velmi silně. Cítíme parfémy (a jiné vůně), slyšíme tělesné zvuky a nejsme schopni skrz postavu protějšku vnímat okolí.

   Číselné vyjádření velikosti zón je orientační a platí, že každý člověk má hranice někde jinde. A je tedy klidně možné, že citlivý člověk vnímá své intimní pásmo i metr od sebe.


„Proxemický“ tanec

   Tuto situaci můžeme občas odpozorovat u dvou lidí, kteří spolu mluví a neustále přešlapují tam a zpátky – pořád se k sobě přibližují a oddalují. Jedná se o případy, kdy lidé vnímají své zóny velmi rozdílně a ačkoliv se jeden z nich snaží přiblížit, třeba aby dobře slyšel, ten druhý si neustále hlídá svou hranici intimity. Může to být komická situace, kdy jeden z nich je vysoce citlivý a ten druhý pořád nechápe, co se děje. Ono se to nakonec většinou buď ustálí, nebo se tito lidé příště raději obejdou.
 

Kde je lepší nebýt

   Pro citlivého člověka existují kritická místa, kterým se snaží vyhýbat. Čekárny u lékaře, společný pracovní stůl s kolegy, rodinné sešlosti v jedné místnosti, a taková dopravní špička v MHD, to je opravdová nálož. Tam všude jsou citliví mimo svou komfortní zónu, je silně narušeno jejich pásmo (intimní a osobní zóny), vyhrazené jen pro sebe či nejbližší. Ostatním je to obvykle taky nepříjemné, ti ale nejsou pod tlakem tolika vjemů, které si sami nevybrali. Citliví lidé nejsou schopni se distancovat od energie druhých lidí a dostanou se tak snadno za hranici přesycení sociální interakcí i přesto, že s nikým nemluvili. V této fázi přestávají být citliví lidé společenští, začínají panikařit  a hledají úniková místa. Toaleta, kuchyňka nebo balkon – cokoliv kde nejsou lidé. U rodinných sešlostí pak ještě čelí dotěrným otázkám typu: „Copak se děje? Jsi v pořádku?“ což situaci ještě zhoršuje a brzký odchod je jasnou volbou.

To nemůže jíst potichu?

   Vadí vám, když někdo u vedlejšího stolu mlaská? Podobný pocit snadno získají citliví lidé i při běžném obědě. Když si dáte syrovou zeleninu v prostorách, kde nejsou zvuky něčím tlumeny (v místnosti je ozvěna či chybí jakýkoliv jemný šum), je to jako exploze pětkrát za sekundu a místo odpočinku je potřeba tu situaci ještě rozdýchat. Vysvětlit pak kolegům v práci důvody, proč nechceme chodit do kontaktních jídelen nebývá snadné, a narychlo vymyšlené argumenty vzbudí spíše posměch, než pochopení.

Jak se tedy dá být spokojeně mezi lidmi?

   Z výše popsaných případů se může zdát, že jsou vysoce citliví lidé asociální a nesnesou přítomnost nikoho ve svém okolí. Tak to ale rozhodně není, naopak, máme silnou potřebu komunikovat s lidmi, objevovat jejich vlastnosti a pomáhat jim. Většina citlivých lidí jsou empatické bytosti, které dokážou aktivně naslouchat a dávat najevo svůj zájem o okolí. Akorát tedy máme posunuté hranice intimity a také určitou denní kapacitu pro příjem podnětů a kontaktů.

  Když o sobě víme, jak jsme citliví, můžeme s tím pracovat tak, abychom se vyhnuli nepříjemným situacím a případným konfliktům. Víme, že existují profese, které jsou pro nás zcela nevhodné.

   Před pár lety jsem se přestěhovala z vesnice v Beskydech do Prahy. Po delším hledání zaměstnání jsem nastoupila na pozici, která byla z větší části o zákaznickém servisu a aktivním prodeji zákazníkům. Denně jsem se potkala s desítkami, ne-li stovkami lidí a z mnohými z nich jsem si potřásla rukou. Obvykle jsem už ráno po dvou hodinách cítila, že jsem překročila svou kapacitu, kdy se můžu plně věnovat zákazníkům a zbytek směny byl tak trochu bojem o přežití. Páteční cestu z práce jsem několikrát v tramvaji probrečela, nebo jsem už nebyla schopná vůbec na nic reagovat. Párkrát jsem šla domů raději pěšky, (a to mi cesta trvala více než dvě hodiny), protože jsem už nebyla schopná vnímat vedle sebe žádné další lidi a v bytě bylo těžké najít odpočinek, když za zdí byli zase lidi. O víkendu jsem pak musela vyrazit někam do pořádně hlubokého lesa nebo na horský hřeben, abych nabrala sílu na další týden. I tak bylo ale po pár měsících jasné, že musím změnit způsob práce.

   Kdybych tenkrát věděla, že takto citliví nejsou všichni a že ti ostatní se nemusí prát se stejnými překážkami, nebyla bych frustrovaná z vlastní neschopnosti.

  Když se naučíme pracovat s vlastními limity, budeme schopni dávat okolí včas najevo, že potřebujeme čas pro sebe, abychom pak mohli s nimi v něčem pokračovat. Třeba při návštěvě můžeme jít vyvenčit psa, nebo si jenom tak sednout někam bokem.

   Zrovna tak se můžeme naučit říkat si o prostor kolem sebe. Když to zvládneme řešit včas, předejdeme tak situacím, kdy nás někdo takzvaně tlačí do kouta a my začínáme útočit.

Přeju nám všem citlivým hodně štěstí!

 

Nejste si jisti, zda jste sami vysoce citliví? Stáhněte si můj e-book zdarma a otestujte se.

Chcete vědět víc o hypersenzitivitě a darem s vysokou citlivostí? Přečtěte si další články na mém blogu, navštivte Facebookovou stránku S citem ven, nebo se přidejte k uzavřené FB skupině mezi ostatní, stejně citlivé lidi.



Alena Wehle

Celý život jsem se snažila svou zvláštní citlivost schovávat, až jsem ve třiceti zjistila, že tento dědičný povahový rys opravdu existuje.

Být vysoce citlivou osobou přináší řadu nevýhod, kvůli kterým je velmi snadné se stáhnout do ústraní s pocitem méněcennosti, ale zároveň je to dar, který když se naučíme přijímat, najdeme opravdové cennosti. Otevřeně mluvím o tom, co cítím, co mě zraňuje, umím si nastavit své hranice a nebojím se věřit své intuici.

A protože jsem už delší dobu průvodkyní po krajině vnější, dokážu vás provést i po té vnitřní a ukázat vám cestu, jak s citem ven.

Více o Alči najdete tady.



Sdílet