Proč si citliví lidé nevěří?

O pocitu vlastní slabosti a tlaku okolí


20. 1. 2018   Citlivý blog  


    Všichni mají nějakou hranici vnímavosti, kterou když překročí, tak jsou předráždění.  Spousta lidí se k té hranici většinou ani nepřibližuje. Přestože na všechny lidi působí každý den spousta podnětů, ti citliví se jimi zahltí mnohem dříve.
 

Jak je to možné?

    Jde o to, že všechny ty podněty vnímají mnohem silněji a společně s nimi řeší i další věci. Takže se nedá říct, že by citliví lidé byli slabí a neustáli všechny běžné vjemy, ale právě naopak – jsou neustále zásobováni podněty z okolního světa, a zároveň zevnitř. Jejich city jsou opravdu hluboké.
 

„Tak to prostě neřeš, ne?“  

    Aha? Výborně, to je skvělá rada. Je to asi jako když člověku se sociální fobií řeknete, že je na čase vyrazit mezi lidi. 

Něco neřešit nelze (resp. lze, ale pořád to zůstane někde viset), je možné to pouze vyřešit a jít dál. A k tomu vyřešení citliví lidé potřebují čas a klid. Všechny dojmy musíme setřídit a vyhodnotit, ale nejde to zvládat, když nás pořád někdo zásobuje dalšími. Potřebujeme čas a místo, kde nás nikdo nebude rušit. A často se k tomu dá využít akorát koupelna nebo auto.
 

A to tady teď budeš jen tak sedět?

    Občas se mi stává, že po delší jízdě autem jen vypnu motor a zůstanu tak, jak jsem. Jen tak sedím, koukám, a ani na nic nemyslím. Vstřebávám. Někdo tomu říká, že medituju, jiní mi už klepou na sklo, zda se mi něco nestalo. „Ty za námi nejdeš? Nechceš s námi být?“ 

   „Chci s vámi být, ale právě proto si tady teď potřebuju pobýt“.  Než abychom poslouchali podobné otázky, raději se zvedneme a připojíme k ostatním. No a pak se stane to, že se dostaneme za hranici vnímavosti. Ostatní se pro nás stávají otravnými bytostmi, jsme nervózní a nedokážeme vysvětlit, proč tomu tak je.
 

Jsem divná, nic nevydržím

    To je to první, co nás napadne. Spousta lidí totiž zvládá věci mnohem rychleji, ve větším rozsahu a ještě jsou schopni to komunikovat s okolím. Citliví lidé snadno získají pocit, že nepatří do tohoto světa.  Kladou na sebe čím dál tím větší nároky, aby se vyrovnali ostatním, ale současně s tím přichází stále větší frustrace

 

   Asi těžko někomu vysvětlíme, že jsme si během dopoledne vzpomněli na situaci z dětství, celou si ji znovu prožili a zjistili pár důležitých souvislostí s tím, o čem v současnosti často přemýšlíme. A že je to všechno, co jsme stihli řešit.
 

Vysoce citliví lidé často nevědí, že je to jejich rys

    Kdyby nám někdo hned jako dětem vysvětlil, že jsme pravděpodobně vysoce citliví a co to obnáší, asi by náš život byl mnohem jednodušší. Jenomže toto často neví ani naše okolí. Ve školce nás nutí spát v přesně daném čase, ve škole je potřeba hromadně plnit stejné úkoly s jednotným hodnocením a pokud vykazujeme nějaké odlišnosti, jsme na obtíž. Buď věčně zdržujeme, nebo naopak tvoříme věci, které po nás nikdo nechtěl. Unavení rodiče si to vyslechnou na schůzkách a své zklamání dopraví k nám. 

   V pracovním kolektivu jsme snadno za slabochy a nikoho nenapadne si říct o radu, přestože jestli někdo něco vnímá, jsme to právě my.
 

A co s tím teda dělat?

   Osobně pro mě bylo velkou úlevou, když jsem si uvědomila, že patřím mezi vysoce citlivé lidi (HSP).  Zjištění, že existují lidé, kteří „to mají stejně“, bylo velkou vzpruhou.

     Četla jsem několik doporučení, jak tento rys komunikovat s okolím. Vyplývalo z nich obvykle to, že je lepší si informace o vysoké citlivosti nechat pro sebe a spíše se naučit komunikovat to, že potřebujeme více času na rozhodování, čas pro sebe, zkrátka jiné tempo.

   Já si však myslím, že je lepší to vybalit tak, jak to je.  Pokud se najde někdo z přátel, kdo o nás pochybuje, beztak už to není ten důležitý přítel, o kterého jako HSP jedinci stojíme.

 

Nejste si jisti, zda jste sami vysoce citliví? Stáhněte si můj e-book zdarma a otestujte se.

Chcete vědět víc o hypersenzitivitě a darem s vysokou citlivostí? Přečtěte si další články na mém blogu, navštivte Facebookovou stránku S citem ven, nebo se přidejte k uzavřené FB skupině mezi ostatní, stejně citlivé lidi.



Alena Wehle

Celý život jsem se snažila svou zvláštní citlivost schovávat, až jsem ve třiceti zjistila, že tento dědičný povahový rys opravdu existuje.

Být vysoce citlivou osobou přináší řadu nevýhod, kvůli kterým je velmi snadné se stáhnout do ústraní s pocitem méněcennosti, ale zároveň je to dar, který když se naučíme přijímat, najdeme opravdové cennosti. Otevřeně mluvím o tom, co cítím, co mě zraňuje, umím si nastavit své hranice a nebojím se věřit své intuici.

A protože jsem už delší dobu průvodkyní po krajině vnější, dokážu vás provést i po té vnitřní a ukázat vám cestu, jak s citem ven.

Více o Alči najdete tady.



Sdílet