O trpělivosti a pokoře

20. 1. 2018   Citlivý blog  


      Před časem jsem se ptala jednoho zkušeného fotografa, co jsou ty zásadní věci, které by člověk měl umět, aby vytvářel zajímavé fotografie. Čekala jsem nějaké technické „rady starších“, nějaké desatero, co hned začnu dodržovat a přijde viditelná změna. Že se zeptá čím fotím a odfrkne si, že si musím přišetřit na pořádný foťák. Nic takového se nekonalo, ani se neptal, zda fotím na analog či digitál – tenkrát se to ještě probíralo. Jen mi zdůraznil, že místo těch barevných nápisů co máme na popruzích (Canon, Nikon a podobně), bychom si měli nechat natisknout hesla „trpělivost“ a „pokora“.

     Hm, a to stačí? No, dobře, pár drobných rad jsem z něj pak ještě dostala. Ale tyto dvě ctnosti mě v životě neustále doprovázejí bez ohledu na to, co právě dělám a myslím si, že se bez nich neobejde žádná pořádná činnost.

       Při focení přírody musí člověk trpělivě hledat (detaily, světlo, zajímavá místa) a pokorně přijímat to, co našel, ačkoliv se to může výrazně lišit od vlastního očekávání. Pokud tomu tak není, brzy jej to přestane bavit a věnuje se jiným věcem. Při sportu se netrpělivost trestá sníženým výkonem a nedostatek pokory vlastní nespokojeností. 

       Vysoce citliví lidé (Highly Sensitive People) jsou obvykle velmi silně spojeni s přírodou a věří, že existují širší souvislosti, jejichž jsou součástí. Cítí, že existuje síla větší, než jsou oni sami. 

Je pro ně přirozené vést s ní v tichosti rozhovory a úcta k okolnímu světu je v nich pevně zakořeněná. O to více jsou pak rozhořčeni když vidí, že ne všichni to mají stejně.

       Citlivý turista chodí lesem potichu, našlapuje tak, aby neničil mech a nerušil zvířata. Při výstupu na vrchol hory zažívají citliví lidé velmi silnou vděčnost a to i tehdy, když na ten vrchol stoupají denně. Když pak vedle sebe vidí někoho, kdo si jen sportovně poplácá po rameni a pochvalně se rozkřikuje, mají pocit, že někdo ubližuje přímo jim. I proto občas citliví lidé působí skoro komicky, protože takzvaně čumí.

     Ty ostatní lidi, kteří přijímají životní dary jako samozřejmost a žijí spotřebním životem, vnímají vysoce citliví lidé jako povrchní bytosti a obvykle se raději vyhýbají takovým kontaktům. Zpočátku totiž čekají na to, že ostatní lidé časem odloží ego, masku, všechny zbraně a začnou sdílet drobné životní radosti. Jenže to čekání nenabírá konce a po čase zjistí, že to není jen maska přes přirozenou skromnost, ale normální životní styl.

     Mnozí citliví lidé nechápou, proč někdo neustále potřebuje nové statky i přesto, že ty stávající jsou podle nich zcela v pořádku.

     Sama jsem zažila vztah s člověkem, jehož povahovým rysem je určitá povrchnost. Překvapilo mě, jaký smutek jsem zažívala z jeho absence pokory a byl to nakonec jeden z hlavních důvodů, proč ten vztah nemohl dále pokračovat.

       Každé ráno se snažím začínat den radostí, že jsem se do něj mohla probudit. Když se na mě usměje moje malá dcerka, říkám si, že ta chvíle je tak strašně důležitá, že i kdybychom kvůli ní něco zmeškaly, je to úplně jedno. Často si říkám, že kdyby teď měl můj život skončit, tak bych si mohla s klidem říct, že byl naplněn. Že ten domek, který by pro někoho byl velmi stísněnou chatou a i na garáž by se mu zdál malý, je pro mě skvělým domovem a je fakt štěstí, že tady můžeme žít.   

       Tu vděčnost a pokoru necítím proto, že bych v životě měla všechno to, co jsem kdy chtěla. Cítím je proto, že jsem se rozhodla vnímat to, co máme a neřešit to, co si myslíme, že bychom mít měli. Že velké životní změny neuděláme přes noc, ale musíme k nim trpělivě postupovat. Přála bych si, aby na ty dvě základní dvě cnosti lidi nezapomínali a nebylo to jen výsadou těch vysoce citlivých.

 

Nejste si jisti, zda jste sami vysoce citliví? Stáhněte si můj e-book zdarma a otestujte se.

Chcete vědět víc o hypersenzitivitě a darem s vysokou citlivostí? Přečtěte si další články na mém blogu, navštivte Facebookovou stránku S citem ven, nebo se přidejte k uzavřené FB skupině mezi ostatní, stejně citlivé lidi.



Alena Wehle

Celý život jsem se snažila svou zvláštní citlivost schovávat, až jsem ve třiceti zjistila, že tento dědičný povahový rys opravdu existuje.

Být vysoce citlivou osobou přináší řadu nevýhod, kvůli kterým je velmi snadné se stáhnout do ústraní s pocitem méněcennosti, ale zároveň je to dar, který když se naučíme přijímat, najdeme opravdové cennosti. Otevřeně mluvím o tom, co cítím, co mě zraňuje, umím si nastavit své hranice a nebojím se věřit své intuici.

A protože jsem už delší dobu průvodkyní po krajině vnější, dokážu vás provést i po té vnitřní a ukázat vám cestu, jak s citem ven.

Více o Alči najdete tady.



Sdílet